“Europe”

Evropa na kusy

Společnost kontra elity, Sever proti Jihu, Německo proti Francii, Velká Británie proti všem... Navzdory mnoha rozporům, které oslabují Unii v nově se utvářejícím světovém kontextu, v ni musíme i nadále věřit, zdůrazňuje politolog Dominique Moïsi.

Zveřejněno dne 10 prosince 2013 v 13:00
“Europe”

Evropané, otevřete oči. V roce 2050 budete tvořit pouhých 6 % světové populace, zatímco na začátku osmnáctého století to bylo 20 %. Všichni dohromady jste maličcí. Z pohledu individuálních národů jste miniaturní! Dokonce i Německo, nový ekonomický a demografický gigant Unie, představuje v dnešní době pouze 1 % celosvětové populace a zítra to bude ještě méně. Zároveň s tím vzrostl počet obyvatel Afriky ze 180 milionů v roce 1950 na dnešní víc než miliardu. Za 35 let to budou možná víc než dvě miliardy. Demografie samozřejmě neznamená všechno – vliv Singapuru se nepoměřuje velikostí jeho populace. Je to ale důležitý faktor.

Evropané dnes potřebují Unii víc než kdy dřív nejen proto, že jich je ve srovnání s ostatními čím dál méně, ale i proto, že svět kolem nich je čím dál méně bezpečný. Amerika se vzdaluje, unavena nákladnými a nejistým vojenským tažením na Blízkém východě a možná i ubezpečena tím, že bude díky ropě a plynu z břidlice od roku 2020 energeticky nezávislá. Rusko se naopak přibližuje, nikoliv ale v dobrém smyslu, nikoliv svými hodnotami, nýbrž imperiálními ambicemi. Nikdy se nevzdalo Ukrajiny a na Kyjev naléhá veškerou svou vahou. Není to návrat studené války, Rusko není SSSR, ale na východě je znovu a budí obavy.

Ztráta rovnováhy

Na jihu, na Blízkém východě začal spolu s arabským jarem proces fragmentace. Arabské revoluce mohou vést k dvojí analogii: s Velkou francouzskou revolucí, ale také s krvavými náboženskými válkami v Evropě od poloviny šestnáctého do poloviny sedmnáctého století. Šíité a sunnité jsou v roli protestantů a katolíků. Ve skutečnosti se nám ale před očima hroutí Sykesova-Picotova dohoda z roku 1916 [o rozdělení sféry vlivu na Blízkém východě po první světové válce] a spolu s ní, na pozadí rozpadající se jednoty států jako Irák, Sýrie či Lybie, i veškerá rovnováha, na níž tento region spočíval.

Napíná se i Asie. Asijští představitelé od Tokia přes Soul až po Peking si s obavami kladou otázku, zda pro ně rok 2013 není tím, čím byl rok 1913 pro Evropu, rokem předcházejícím válce. Nikdo nechce ozbrojený konflikt, ale nikdo také nevyvíjí dostatečné úsilí k tomu, aby v čínském moři nějaká válka náhodou nevypukla.

Newsletter v češtině

Co dělá Evropa tváří v tvář méně bezpečnému mezinárodnímu kontextu? Stahuje se do sebe a ponechává volný prostor populismům a jejich sílícímu vlivu.

Čtyři rozvody a žádný pohřeb

V roce 1994 vstoupil do britských kin úspěšný film „Čtyři svatby a jeden pohřeb“ s Hughem Grantem v hlavní roli. Evropskou realitu by dnes možná vystihoval titulek „Čtyři rozvody a žádný pohřeb“.

Mezi členskými státy Unie je čím dál patrnější čtyřnásobný rozchod. První, nejvýznamnější, existuje mezi společností a elitou, ať už národní, či „bruselskou“, jemuž předcházela ekonomická a finanční krize, která vypukla v roce 2007. Důkazem jsou referenda ve Francii a v Nizozemsku, která v roce 2005 odmítla Evropskou ústavní smlouvu. Krize pak ještě více prohloubila propast mezi evropským projektem, o němž už nikdo nesní – až na Neevropany a nečlenské státy EU jako Ukrajinu –, a občany rozčarovanými politikou a politiky.

Druhý rozchod je geografický a existuje mezi severní Evropou, která prospívá v závěsu za Německem, a jižní Evropou, které se nedaří po vzoru Řecka, byť jsou Atény naštěstí ve své kategorii zatím jediné. K rozdělení Sever-Jih je nyní třeba připočítat rozdělení Západ-Východ. Zemím střední a východní Evropy, které vstoupily do Unie v roce 2004 a 2005, se s výjimkou Polska nevede ani ekonomicky ani politicky.

Jedinou nadějí je víra v Evropu

Třetí, „situační“ rozchod existuje mezi dvěma státy, které tvořily dva hlavní pilíře Unie: Francií a Německem. Řečeno natvrdo, Paříž už nehraje s Berlínem ve stejné lize. Snaha Berlína omezit svůj vliv na mezinárodní scéně nastoluje mezi oběma zeměmi jistou rovnováhu. Je to ale rovnováha umělá. Od roku 1995 a smrti Françoise Mitterranda nebyl žádný francouzský prezident německému kancléři rovným partnerem. Není proto divu, že se Francie nebezpečně přibližuje jižní Evropě a jejím problémům a vzdaluje se Evropě severní a jejím úspěchům.

Čtvrtý rozchod – mezi Velkou Británií a Evropou – ještě více problematizuje rozchod číslo tři. Paříž už se nemůže opřít o Londýn a tvořit s ním protiváhu Berlínu, protože Londýn se kontinentu vzdaluje. Tuto tendenci má korunovat referendum o Evropě v roce 2017.

Pohřeb se konat nebude, pokud Evropa, která si žila materiálně velice nad poměry, zato politicky, intelektuálně a duchovně silně pod úrovní, vystřízliví a najde odvahu vzepřít se krizi, které je především etické povahy. Evropané nemají jinou možnost než dál věřit v Evropu a její výjimečnou směsici jednoty a rozmanitosti, protože ji potřebují víc než kdy dřív.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma