Evropa neumí hrát

V roce 2007, kdy byla Julia Tymošenková ukrajinskou premiérkou, se s ní jeden evropský podnikatel pokoušel uzavřít smlouvu. V regionu pobýval dostatečně dlouho na to, aby věděl, že bez úplatku ničeho nedosáhne. Smlouvu však nakonec stejně neuzavřel. Tymošenková požadovala obrovskou provizi, vysvětluje obchodník. „Nikdy jsem nikomu nemusel zaplatit takovou sumu. Ani v Rusku.“

V posledních měsících se Julia Tymošenková, kterou od roku 2011 drží ve vězení za korupci prezident Viktor Janukovyč, stala figurkou v mocenském boji mezi Ruskem a Evropskou unií. Rusko bitvu vyhrálo. Evropa, sužovaná vnitřními spory a neschopností zvolit jednotný směr, se zesměšnila.

Evropská unie chtěla 28. listopadu u příležitosti summitu Východního partnerství] ve Vilniusu podepsat s Ukrajinou „asociační dohodu“. Evropané doufali, že užší spolupráce učiní z této velké země na jejich hranici stabilnější, více prosperující a dokonce i demokratičtější místo. A to navíc ve prospěch Evropy. Na oplátku měla Ukrajina mimo jiné pustit na svobodu Julii Tymošenkovou.

Janukovyč nedostal náhradu

Rusko chtělo dohodě zabránit a Ukrajinu si udržet ve své sféře vlivu. Za tímto účelem Moskva navrhla svou vlastní celní unii, tedy vnitřní trh inspirovaný evropským modelem [zatím se do ní zapojily Rusko, Kazachstán a Bělorusko]. Pokud by Ukrajina odmítla stát se její součástí, Rusové vyhrožovali uzavřením plynových kohoutků. Už předtím omezili dovoz oceli, čokolády a dalších komodit. Chuť uzavřít asociační dohodu s Evropou měla i Arménie, Moskva ji však tak dlouho přemlouvala, až změnila kurz. Teď patří do ruského tábora. Pod silný tlak se dostalo i Moldavsko a Gruzie, ale tyto země se zřejmě rozhodnou pro Evropu.

Boj o geopolitický vliv se dnes vede ekonomickými zbraněmi. Američané shromažďují informace o lidech z celého světa prostřednictvím Amazonu a Googlu. Všude proto uzavírají obchodní dohody, aby k nim mohly mít jejich podniky přístup. Hospodářský poker hraje i Čína, která v Evropě skupuje čím dál více přístavů. Naopak ve Spojených státech jsou přístavy a vodní stavby podřízeny bezpečnostním zájmům – zahraniční podniky je nemohou získat tak snadno. Proč je to možné v Evropě? Je to ze strategického hlediska moudré ? Jak je možné, že se o těchto věcech nediskutuje?

Odpověď je ta, že Evropa bohužel se svými 28 členskými státy nedokáže nastavit jeden politický směr. Nemá tak prostředky k tomu, aby se zapojila do partie pokeru s ostatními velkými mocnostmi. Na to poukazuje případ Tymošenkové. Ukrajina se zasekla. Pokud by Rusko začalo dělat problémy, finanční situace Kyjeva by se zhoršila. Janukovyč není připraven propustit Tymošenkovou na léčbu do německé nemocnice, pokud by Evropa nenabídla kompenzaci za ztrátu ruského trhu.

Nikdo nemluví s Putinem

Oficiálně neměla Evropa co nabídnout: zkorumpovaná Ukrajina nesplňuje kritéria EU. Polovina států EU - „stará“ Evropa – řekla: ukažme, že jsme pružní, a nabídněme Kyjevu hospodářskou dohodu. Druhá polovina, zejména státy bývalého východního bloku, oponovala. Janukovyč, který tyto rozpory zaznamenal, z nich vyvodil závěr, že se na Evropu nemůže spolehnout.

Ránu utrpěla celá evropská politika sousedství. V posledních dnech evropští zástupci horečně cestovali mezi Kyjevem a evropskými metropolemi. Nikoho ale nenapadlo promluvit si s Putinem. Vztahy s ním jsou špatné. Během summitů, které se konají dvakrát do roka, si evropští hlavní představitelé stěžují na porušování lidských práv v Rusku, na vízovou politiku země, na technické problémy, regulační problémy a podobně.

Přitom je to problém samozřejmě politický. Ale s Putinem o něm nikdo nemluví. Co bychom mu také měli říkat, když na evropské straně neexistuje konsensus? A kdo by s ním měl mluvit? Bez jednotné zahraniční politiky bude Evropa narážet na neúspěch a ponížení.