„Zapomeňme na mayský kalendář: Kasandřiny věštby se naplní či nenaplní v Berlínu.“ Těmito slovy jsem uzavřel svůj poslední loňský komentář. Tvářil se jako prognóza, kterou však nebyl, jelikož umožňoval dva naprosto opačné závěry. Také nepřišel s ničím, co bychom už nevěděli. Už dávno předtím jsme přišli na to, že všechny cesty vedou do Berlína (ovšem se zastávkou ve Frankfurtu, kde sídlí Evropská centrální banka). Jestli stojí za to se k němu vracet, tak jen proto, abychom si připomněli, jak blízko propasti jsme stáli, a abychom si uvědomili, kde stojíme dnes.
V průběhu roku 2011 se smrtící kombinaci nerozhodnosti, předsudků, krátkozrakosti, nedostatků vůdcovských schopností, neshod mezi členskými státy a nervy drásající institucionální vleklosti podařilo učinit z hluboké krize hospodářské krizi existenciální, která ohrozila samotné přežití eura.
In extremis Evropská centrální banka zaplavila bankovní trh likviditou, což problémy dočasně zmírnilo, nicméně nevyřešilo. Německá kancléřka Angela Merkelová, která si krizi sama dobře uvědomovala, sice v listopadu (roku 2011) otevřeně přiznala, že „padne-li euro, padne Evropa“.
Nicméně její činy nikoho o odhodlání převést tuto svou rétoriku ve skutek zrovna moc nepřesvědčily. To také vysvětluje, proč v prvním pololetí letošního roku někteří tradeři přestali na přežití eura spekulovat, ale přitvrdili a rovnou vsadili na kolaps jednotné měny.
Za každým inteligentím mužem je vždy žena
Okamžik, kdy finanční trhy začaly signalizovat přípravy na kolaps, byl pro Evropskou centrální banku překročením červené hranice, které ji donutilo jednat. Pro německou vládu zase argumentem, který potřebovala použít proti domácím odpůrcům, kteří tvrdili, že Španělsko a Itálie si musí buď pomoci samy, anebo opustit eurozónu.
Mario Draghi si svým červencovým odhodlaným prohlášením ve smyslu „udělám vše, co bude potřeba a věřte mi, bude to stačit“, k němuž v září přidal program výkupu dluhopisů - kterým dodal svému prohlášení na důvěryhodnosti - získal zasloužený titul muž roku [listu Financial Times]. A to oprávněně, protože od této chvíle je každému finančnímu makléři jasné, že případná sázka na kolaps eura je předem prohraná.
Ale jak se říká: za každým inteligentním mužem je vždy žena. V tomto případě má zásluhy kancléřka Merkelová, která se po dlouhých měsících přešlapování na místě či dokonce občasném přiživení skepse na domácí půdě svými nešťastnými výroky o jižní Evropě rozhodla postavit Bundesbance, která s těmito opatřeními nesouhlasila, a ignorovat tvrdé křídlo své strany odmítající jakýkoliv závazek ohledně veřejného a soukromého (bankovního) zadlužení.
Především však odsouhlasila záchranu Španělska a intervenci ECB, díky níž se snížil tlak na španělskou a italskou rizikovou prémii, a odvážila se začít mluvit o bankovní unii. A tak se během června a září 2012 euro zachránilo. To je ta dobrá zpráva roku.
Návrat do zažitých kolejí
Špatnou zprávou je, že ačkoli se euro a jeho součásti zachránily - a dokonce i možnost odchodu Řecka z eurozóny se zdá i po měsících spekulací jako něco velice vzdáleného - vypadá budoucnost nadmíru složitě. Jak ale ukazují události kolem plánů na bankovní unii, které se neustále omezovaly, odkládaly a porcovaly na sérii za sebou jdoucích summitů, ve chvíli, kdy se rozplynula ta největší obava, evropská politika se vrátila do zažitých kolejí.
Vrací se tedy vyčerpání z pomalosti, krátkozrakosti a nedostatku politické odvahy. Pokud tedy už všichni víme, co máme dělat, je těžké vysvětlovat, proč se to nedělá.
Mezitím se Angela Merkelová, která byla několik dní skutečným lídrem, vrací k domácí agendě, v níž hrají prim volby [v září příštího roku]. Připomíná to motýly, kteří tráví většinu času v ošklivé nevábné kukle. Svými barvami a letem nás okouzlují jen krátce.
Rok 2013 bude rokem přechodu, v němž budou převládat dva protikladné pocity. Na jedné straně, že jsme unikli pádu do propasti, o čemž svědčí snížení rizikové prémie dluhopisů a rozhodnutí [španělské] vlády nežádat o finanční pomoc. A na straně druhé nebude možné zpochybňovat, že politiky úsporných opatření stále nefungují a že se nám nedostane vnějších stimulů, které by nám umožnily růst a vytvářet pracovní místa. Stále se držíme naživu ale na poušti a s velice malou zásobou vody.