Grillův styl evropského populismu

Vítěz italských voleb, komik Beppe Grillo, je často označován za populistu. Populismus má však mnoho podob. Do jaké z nich se řadí právě Grillo?

Zveřejněno dne 4 března 2013 v 16:34

Drtivé vítězství Beppeho Grilla v italských volbách znovu nastolilo diskuzi o kontroverzní povaze „populismu“. Komentátor Bert Wagendorp na stránkách tohoto deníku vyjádřil názor, že Grillo „na rozdíl od populistů typu Barta De Wevera [v Belgii], Geertse Wilderse [v Nizozemsku] nebo Berlusconi [v Itálii]“ nevzešel z existujících politických stran. Jinými slovy je to skutečný outsider, který nepatří k velké populistické rodině.

Wagendorp ale opomíjí význam ideologie v definici populismu. Podle ideologické definice tohoto typu je Grillo takřka přímo prototypem populisty, tedy toho, kdo politickou třídu prezentuje jako nepřítele „skutečného“ lidu.

Populismus může mít podobu fašismu

Ze stejného ideologického důvodu nemůže být Grillo definován jednoduše jako populista. Populismus je ve skutečnosti nanejvýš polymorfní jev, jehož význam se zakládá na velmi různorodých výkladech pojmu „národ“. Teoreticky lze rozlišit dva krajní přístupy. Podle prvního z nich chápeme národ jako metafyzickou a morální jednotku, která si v průběhu staletí zachovává tytéž charakterové rysy. Takto vymezený národ potřebuje být chráněn před cizími nepřáteli a vlivy a bez problémů jej může ztělesňovat charismatický vůdce.

Na druhé straně politického spektra se nachází přístup, který chápe národ jako svazek milionů svobodných občanů s vlastními cíli a projekty, které nesmějí být svazovány zbytečnými předpisy a zákony. První typ populismu, který je cele vázán na první etnickou interpretaci pojmu „národ“, můžeme označit za fašismus. Pokud se zakládá na druhém přístupu, jde spíše o [libertariánský populismus] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Libertarianismus).

Newsletter v češtině

Ideální image finského národa

Prakticky veškerá současná populistická hnutí kombinují prvky obou variant, ale v různé míře. Z názvu strany Tima Soiniho Praví Finové bychom mohli vyvodit, že je velmi těsně spjata s první variantou. Vychází z ideální představy o finském národě, který musí být chráněn před cizími vlivy, jako je homosexuální manželství, švédština nebo imigrace ze severní Afriky. Nicméně způsob, jakým strana propaguje tyto ideály, a konkrétní opatření, která navrhuje, jsou příliš skromné na to, aby si vysloužila nálepku „fašistická“.

Libertariánský charakter populismu vyzdvihl v názvu své strany, Strana svobody, mnohem jasněji Geert Wilders. Odpovídá tomu i kladný postoj, který strana zaujímá vůči homosexualitě jakožto součásti osvíceného dědictví. „Naše Nizozemsko“ je přitom prezentováno jako mystická jednotka ochraňující před „jejich Bruselem“ a „vzestupem islámu“.

Podobně ambivaletní je i maďarský Fidesz. Název strany, který byl původně míněn jako zkratka Svazu mladých demokratů, dnes odkazuje pouze k latinskému výrazu pro věrnost [fides]. Maďarští Romové mají ostatně s touto věrností „pravým“ maďarským hodnotám každodenní zkušenost.

Grillova obhajoba „digitální demokracie“

Hnutí 5 hvězd Beppeho Grilla má k libertariánské variantě na populistické škále mnohem blíže než výše uvedená hnutí. Jeho blog a diskurz jsou sice prosyceny odkazy na věčnou Itálii, která má konečně blízko ke vzkříšení, na druhou stranu ale neskrývá alergii vůči nacionalistickým excesům, jakých se dopouštějí Timo Soini nebo Viktor Orbán. Považuje sice za nutné potlačit imigraci, ale svůj postoj nezakládá na islamofobii nebo obavy ze zániku italských hodnot. Jeho obhajoba „digitální demokracie“ mluví v tomto směru sama za sebe. Italové by se podle něj neměli řadit za vůdce a symboly, ale nechat hromadně zaznít svůj hlas prostřednictvím internetu.

Tato klasifikace vede k další otázce: kam zařadit na pomyslné škále Barta De Wevera? De Wewer je samozřejmě dědicem tradice, jíž je blízká etnická varianta nacionalismu. Zatím sice ještě nevyvěšuje praporky s vlámským lvem na nároží ulic ve svých Antverpách, nicméně jasně naznačuje, že mu jde o přestavbu společnosti a vytvoření více méně homogenního společenství s pevnými vnějšími hranicemi.

Díky belgické historii se De Wever nemusí prodávat jako populista. Spíše než jako mluvčí lidu proti zkorumpované politické třídě se může prezentovat jako aktér nedokončeného procesu budování státu.

Itálie

Evropa je nemocná

„Ačkoliv si to mnoho lidí myslí, nemocným Evropy není Itálie, ale Evropa samotná.“ Těmito slovy začíná komentář dvou politologů, který zveřejnil server EUobserver. Situace v této jihoevropské zemi se podle nich opravdu dá popsat jako „disfunkční systém s neefektivními institucemi, všudypřítomnou korupcí a všeobecným nerespektováním pravidel,“ Itálii se nicméně podařilo stát se osmou největší ekonomikou na světě, píší ve svém článku Francesco Giumelli a Ruth Hanau Santiniová, profesor na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Metropolitní univerzity v Praze a profesorka politických věd na Východní univerzitě v Neapoli.

Itálie si se svou domácí nejistotou poradí. Evropané by místo toho měli být znepokojeni nad pomalostí procesu bankovní integrace a opatření na podporu růstu, která EU nutně potřebuje, aby si znovu získala důvěru občanů. To představuje největší nebezpečí pro EU - nikoliv italská stranická politika.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma