Nové hranice

Evropský parlament a Rada 29. května konečně schválily dohodu o novém legislativním balíčku, který má regulovat fungování schengenského prostoru.

Každý kompromis je dobrá zpráva a nová pravidla pro volný pohyb osob tak poté, co jednání kvůli neshodám mezi Parlamentem a Radou rok a půl stála na místě, dostala zelenou.

Zda je však balíček krokem vpřed či vzad, zůstává otázkou. Záleží samozřejmě, jak se na věc díváme, ale také na tom, jak s novou dohodou naloží jednotlivé evropské vlády.

Vraťme se krátce do historie: v roce 1985 sedm zemí tehdejšího Evropského společenství podepsalo v lucemburském městě Schengen smlouvu, která měla zrušit vnitřní hranice. Prakticky se tak ale stalo až za dalších deset let. Od té doby se ke smlouvě přidala řada dalších států, včetně nečlenských států EU, například Norska, Islandu, Švýcarska nebo Lichtenštejnska, takže dnes prostor zahrnuje 30 členů, z nichž 27 smlouvu reálně uplatňuje a další tři procházejí přechodným obdobím.

Začali vadit přistěhovalci

Vše šlo podle plánu až do chvíle, kdy domácím populacím začaly v posledních letech vadit masivní přílivy přistěhovalců, což politické lídry nemohlo nechat lhostejnými. Hospodářská krize situaci dále zhoršila a přinutila vlády k zavedení nových pravidel.

Některé z členských zemí se proto rozhodly pozastavit jednostraně platnost dohody. Francie a Itálie tak například učinily na jaře 2011, údajně pod tlakem několika tisíc migrantů ze severní Afriky. Ve stejném roce se k podobnému kroku rozhodla i dánská vláda, ačkoliv ze zcela jiných důvodů - získat v nadcházejících podzimních volbách několik hlasů navíc. Navzdory pozornosti médií, které pozastavení dánského členství vyvolalo, však středopravicová vláda ve volbách nakonec prohrála. Evropská komise samozřejmě neuvalila na Francii, ani na Itálii nebo Dánsko žádné sankce.

Nová pravidla pro schengenský prostor se zrodila z konfrontace mezi dvěma protichůdnými postoji. Na jedné straně stojí vlády (reprezentované Radou), které si přejí, aby členské státy měly větší volnost v zavádění hraničních kontrol, pokud tak uznají za vhodné. Evropský parlament naopak chce stanit přísnější podmínky pro jednostranné pozastavení smlouvy, čímž se snaží bránit právo volného pohybu občanů EU.

Radě a Parlamentu se nakonec podařilo najít střední cestu. Členské státy proto budou mít možnost znovu zavést hraniční kontroly po dobu maximálně dvou let, pokud se budou cítit ohroženy velkou vlnou imigrace. Formality ke vstupu do schengenského prostoru pro občany států mimo EU (včetně těch, kteří nepotřebují vízum) se naopak zpřísní – cestující se budou muset registrovat na internetu, tak jak se to dnes dělá ve Spojených státech. Komise bude dohlížet nad uplatňováním opatření spojených se znovuzaváděním hraničních kontrol, aby se předešlo jejich zneužití. Nová regulace začne platit od 1. ledna 2014.

Země, kde nelze vládnout

Rumunská europoslankyně Renata Weberová (liberální strana ALDE), která Evropský parlament zastupovala v jednáních o Schengenském hraničním kodexu, říká, že smlouvě se podařilo ustavit společná pravidla pro znovuzavádění kontrol, a to pouze ve výjimečných situacích. Rizikem zůstává, že rozhodnutí nebude vždy založeno na technických, ale na politických faktorech. Ohrožení mohou být „přeháněna“ ve snaze získat hlasy voličů, tak jak se tomu stalo v případě „rumunské invaze" ve Velké Británii (která přitom do schengenského prostoru nepatří) nebo „vraního útoku“, na kterém založili svou kampaň oponenti vstupu Švýcarska do schengenského prostoru.

Letos na jaře si Asociace německých měst stěžovala u spolkové vlády, že přistěhovalci – především z Rumunska – zatěžují místní sociální systémy a nutí města k přílišným výdajům. Dá se to považovat za výjimečnou situaci?

Ať už je odpověď jakákoliv, podle komisaře pro energetiku Gunthera Oettingera je Rumunsko, podobně jako Bulharsko s Itálií, „zemí, které se v podstatě nedá vládnout“. Třebaže jsou jeho výroky jednoznačně přehnané (jsme pouze zemí se špatnou vládou), Berlín se nijak nepokousil je dementovat. A „země, které se nedá vládnou“ samozřejmě představuje zdroj regionální nestability, včetně migračních toků.

Záleží na dobré vůli

Samozřejmě jde o čistou spekulaci. Naznačuje však, že nedávný kompromis o nových pravidlech schengenského prostoru může být krokem vpřed, ale i krokem v zad. Záleží pouze na dobré vůli vlád jednotlivých členských států.

Smlouva Rumunsko a Bulharsko už nepovažuje za kandidáty na vstup, jelikož disponují nutnými technickými vymoženostmi. Nový způsob hodnocení však ani nezmiňuje kritéria jako korupce a organizovaný zločin, které některé země rády a často uvádějí jako důvod, proč Rumunsku a Bulharsku vstup do Schengenu i nadále odpírat. Po dosaženém kompromisu by jejich vstup mohl být usnadněn a lze se i domnívat, že současné členské země, které budou mít nyní k dispozici mechanismus umožňující jím přechodně znovu zavést hraniční kontroly, svůj postoj k oběma podunajským státům trochu uvolní.

To však nebude záležet pouze na vůli Komise nebo Evropského parlamentu, ale především, a možná pouze, na politických kalkulacích jednotlivých členských států dohody.