Zpráva Evropské občanství (2/2)

„Po krizi přijde renesance Evropy“

Ve druhé části svého příspěvku na nedávné konferenci pořádané deníkem Trouw, vysvětluje nizozemský spisovatel Geert Mak, že politická a institucionální krize v Evropě vyvolá potřebu nastolení nové rovnováhy mezi unijními institucemi, EU a jejími občany.

Zveřejněno dne 4 října 2013 v 13:07

Před více než 130 lety, 11. března 1882, pronesl francouzský filozof a spisovatel Ernest Renan na pařížské Sorbonně projev, který měl dalekosáhlé důsledky. Nazval jen „Qu’est-ce qu’une nation?”, Co je to národ?“„Národ je […] velká solidarita skládající se z vědomí, že jsme přinesli a stále můžeme přinášet oběti,“ prohlásil tehdy mimo jiné.

Řada současných evropských filozofů a politiků, zvláště těch bruselských, by raději národní stát zcela ignorovali jako irelevantní nebo dokonce nebezpečný mýtus 19. století. Na krizi se dívají jako na příležitost konečně udělat velký skok kupředu a stále sní o evropské federaci. Uplatníme-li ale Renanovu logiku na náš kontinent, je jasné, že ani půl století poté, co byly položeny základy EU, není žádný takový evropský národ příliš vidět. Pokud krize a následná extrémní úsporná opatření něco opravdu poškodily, je to právě solidarita a vůle dál žít společně, které Renan zdůrazňoval.

Dobře myšlená regulace

To však není všechno. Problémem velkých evropských snů je i to, že v odmítání národního států zároveň ignorují důležitost „místních“ faktorů. Pololegální nepasterizované sýry na trhu v Dieppe, zakouřená kavárna bez toalet v maďarské vesničce Vasarosbec, čokoláda z Brugg, solární panely v Neukirchu, výstavba metra v Amsterdamu – co krupobití dobře myšlených bruselských předpisů nezadusilo?

Každá z těchto věcí je symptomem evropské federace, která za posledních několik desetiletí zcela ztratila rovnováhu. Brusel rozhoduje o příliš mnoha problémech, které zavedené federální svazky jako například Spojené státy americké pochávají v kompetenci členských států. Na druhé straně i Evropě existuje řada oblastí politiky, které jsou ve všech federacích řízeny více či méně centrálně (finanční sektor, zahraniční politika a obrana), avšak v Unii zůstávají výsadou národních vlád. To Evropští občané intenzivně pociťují a pokud něco podporu Evropské unie podrývá, je to kromě nedostatku demokracie právě tento problém.

Newsletter v češtině

Ustavení evropského senátu

Měli bychom národnímu státu vrátit celou jeho bývalou slávu, jak někteří argumentují? Máme se tedy jako Evropané každý sám starat, bez systému EU, o tisíc a jednu věc, od rybolovných kvót až po finanční smlouvy a energetickou politiku? A to nezmiňuji klimatické problémy, které na nás v 21. století rychle doléhají. Není snad pravda, že svět sám z národních vazeb vyrostl?

[[Ať se nám to líbí, či ne, musíme nalézt specifické a demokraticky kontrolované formy všudypřítomného evropského “prostoru.”]]. Je to těžký úkol, který s sebou přinese nemálo problémů, cesta zpět do roku 1956 ale neexistuje.

Národní státy by měly v evropské demokracii získat nové místo. Je proto zcela opodstatněné volat po vytvoření evropského senátu, který by podobně jako v USA posílil v Evropském parlamentu a v evropské demokracii národní prvek. Alespoň stejně důležitá je změna myšlenky národa, z „krve, jazyka a země“ 19. století směrem k političtějším ideálům, jako je tomu v případě Američanů. Tento proces je dnes už i v Evropě v plném proudu.

Evropská renesance

Po krizi přijde evropská renesance, ať už bude její forma jakákoliv. Z těžce zkoušené Evropské unie budeme muset vytvořit evropský prostor, ve kterém se každý Evropan bude svým způsobem cítit doma. Obávám se, že nás k tomu nepovedou sny a ideály, ale spíše hořká realita. Stane se tak bez pocitu triumfu, ale realisticky a skromně.

Zaprvé tím, že v evropské legislativě a institucích budeme mnohem více dbát na hodnoty spojené s pojmem „místa“. Tím, že budeme respektovat, posilovat a tam, kde to bude možné, chránit vše, co je s těmito hodnotami spojeno, proti už dnes příliš silné evropské i globální agresi.

Stejný prostor musí vzniknout v politické diskuzi, ať už pouze tím, že ty, kdo se ve svém vlastním prostředí už necítí doma, neoznačíme jednoduše za populisty nebo nacionalisty. Jde totiž o emoce, kterých vždy využívala krajní pravice. Dařilo se jí to, jelikož progresivní a liberálně-konzervativní hnutí naopak systematicky zanedbávala lidskou potřebu domova, místa a všeho s nimi spojeného.

Paralelní ekonomiky místních sítí

Zadruhé, ztracená rovnováha může být znovu nastolena, budeme-li se více věnovat tomu, jak mohou jednotlivé místní prvky k Evropě přispět. Všude, především v jižních státech, vidíme, jak se z nutnosti rychle tvoří paralelní ekonomiky založené na místních znalostech a výrobcích, místních sítích – tedy bez distribučních řetězců – místních úvěrech a místní důvěře.

A konečně, rovnováhu lze nastolit rozšířením pojmu „místa“, jak jsme ho v posledních několika desetiletích znali. Stále častěji vidíme, že tento pojem přesahuje národní kontext – někdy se týká regionu, který často přesahuje národní hranice, někdy vesnice a stále více konkrétních měst.

Navzdory pesimismu tak například kreativita a inovace bují v současné době především ve městech, kde se střídají vlny přistěhovalců, kde městské samosprávy bortí národní hranice a snaží se navázat vzájemné kontakty všude po světě. Proces, který jsme již před krizí a od jejího počátku zažívali, je dlouhý a složitý. Metodou pokus a omyl pomalu míříme k Evropě, která se bude skládat z lidí, nikoliv ze členských států.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma