Demonstrace Platformy postižených hypotékami proti soudnímu vystěhování. Barcelona 2011.

Příběh soudně vystěhované (3/3)

Až do roku 2008 vedla Cristina Fallarasová stabilní existenci spisovatelky a zástupkyně ředitele jednoho španělského deníku. Pak přišla o práci a stala se zní nezaměstnaná matka bez domova. V krizí postiženém Španělsku je však její příběh zoufale všední.

Zveřejněno dne 31 července 2013 v 10:08
Demonstrace Platformy postižených hypotékami proti soudnímu vystěhování. Barcelona 2011.

Vraťme se do okamžiku, kdy se všechno změnilo. „Mami, je tady nějaký pán.“ Za burácení helikoptér, které se přidává k lomozu chystané generální stávky, pokládám na stůl papíry od soudu a chystám se napsat článek pro server El Mundo. Musím o těch událostech vyprávět, je to absolutní nutnost, jen to mne může zachránit. Článek, který jsem původně napsala pro svůj blog visí na domovské stránce El Munda až moc dlouho. Celý den. Článek jsem nazvala „Nadešlo mé vystěhování“.
Po ránu, když pracuji sama doma, nikomu neotvírám dveře. V této době jimi totiž přicházejí jenom špatné zprávy. Ale v 19:40 je obyčejně čas přátel nebo sousedů. Když však na chodbě spatřím neznámého člověka, hned je mi jasné, co mi nese.
„Nesu vám soudní oznámení.“
Pod pravou paží drží tlustý svazek. Levou rukou mi podává papír.
- „Je to příkaz k vystěhování?“
Vlastně na něj čekám už dlouho. Od té doby, co mi banka sdělila, že pro informace o mém úvěru stačí kontaktovat právní oddělení. Jakmile banka začne mluvit o „právním oddělení“, můžete si být jisti, že váš svazek byl přeložen někam, kde vládnou zcela jiné podmínky. [[Je to jako, když jsou puberťáci konfrontováni se „záležitostmi dospělých.“]]. Musejí je prožít, naslouchají, ale podstata jim uniká. „No, více méně,“ říká muž váhavě. „Měla byste se dostavit k soudu a tohle podepsat.“
-„A když to nepodepíšu?“
-„Vyjde to nastejno.“
Slyšíme první rachejtle generální stávky, kterou nějaký osvícený chytrák nazval „politickou“. Jako kdyby mohla být jiná.
- „Děti, běžte do pokoje.“

Vystěhování

Vše tedy podepisuji a přebírám obsílku. Soud první instance, č. 4, Barcelona, ​​111, Gran Via de les Corts Catalanes. Případ exekuce hypoteční zástavy xxx/2012, část 2 C. Žalobce Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, SA. Advokát Irene Sola Solová. Dlužník Cristina Fallarásová-Sánchezová. Jména žalobce a státního zástupce jsou psána velkými písmeny, moje jméno malými.
Na Facebooku a Twitteru se rozpoutalo šílenství, na rozhlasových vlnách a televizních kanálech také. Všichni se po mně shánějí. Zvoní telefon. Je to producent jednoho večerního televizního pořadu. S maximální sledovaností.
[[„Ahoj Cristino, četli jsme tvůj příběh, a chceme tě pozvat do pořadu, k debatě.]]
- „Jsem právě v Madridu, abych se tu zúčastnila literárního festivalu Eñe.“
- „Potřebovali bychom, abys byla ve studiu na osmou ráno.“
- „To nepůjde, končím v tu dobu jinou debatu. Ve skutečnosti je to dost složité, protože nemám na lístek...“
- „To nevadí. Pošleme pro tebe taxi, zaplatíme ti noc v hotelu, pošlu ti jízdenku.“
Přijíždím do studií soukromé televizní stanice. Posadí mne vedle dvou párů. Nejstaršímu je 70 let. Žena se strachuje o své vlasy a nervózním gestem si uhlazuje šaty, je nesvá, že je na druhé straně obrazovky, před kterou tráví hodiny a hodiny svého důchodového věku, který si představovala klidněji. Všimnu si, jak jí po tváři nenápadně stéká slza.
Druhý pár tvoří muž, kterému už je nějakou dobu přes čtyřicet, a žena asi o pět let mladší. Na tváři se jim zračí směsice emocí - posvátné hrůzy z toho, že se ocitli v televizním studiu, a nechápavosti.
„Vystěhovali nás, vysvětluje muž s andaluským přízvukem, a teď vystěhují i mé rodiče, protože se zaručili za koupi našeho bytu.“ Pohybem brady ukazuje na svého otce. V bytě žili celý život. „Ocitneme se všichni čtyři na ulici, i s dětmi. Jediné, co můžeme dělat, je tohle, jít do televize.“

Smířeníí

[[Je mi špatně od žaludku. Bolí mě hlava, bolest mi vystřeluje do očí.]] Najednou už ani nevím, co tu vlastně dělám, s lidmi, jejichž neštěstí mi je úplně cizí. „Je to to jediné, co můžeme dělat.“ Jak vysvětlit, že nejsme všichni na stejné lodi? Že mám nesmírnou touhu odsud utéct, zavolat si taxi a vrátit se domů?
Zoufale hledám nějakou asistentku pořadu. Potřebuju se ujistit, že mě neposadí na okraj absolutní propasti, z níž visí nohy těch, kteří se na mně dívají a ptají se, co tu dělám. Ještě jsem nepochopila, kdo jsem. Zmocňují se mne pochybnosti: budu skutečně jednou ze soudně vystěhovaných? Zařadím se mezi stovky tisíc lidí, kteří přišli o všechno?
„Promiňtě, slečno, proč jsem sem měla vlastně přijít?“ ptám se produkční.
Nedaří se mi v hlase skrývat podráždění. Mladá dívka se na mne dívá s údivem.
- „No… přišla jste do pořadu! Sednete si vedle toho nebo tamtoho, a ti vyjádří svůj názor a...“
Bojuju sama se sebou, ale snažím se uvolnit. Pořád ještě můžu mluvit a to mě zachrání. Pak začnu zvracet.
Článek vyšel ve španělštině 12. prosince 2012 na argentinském serveru Anfibia.
První část
Druhá část

Newsletter v češtině
Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma