Vyberte si jazyk
Zatím je nikdo nezná, ale jsou tady. Jejich vroucí oddanost myšlenkám muže, zesnulého prezidenta Václava Havla, o němž v dětství převážně slyšeli, je ale už nyní ohromující.
Neměl jsem doma svíčku, ale nechyběl mi zapalovač. Když jsem po cestě potkal Pavlu, řekla mi, že má svíčku. Takže to vyšlo akorát, a na brněnském Moravském náměstí, kde se kolem 18. hodiny objevily již svíček první desítky, jsme přišli dřív, než jsme měli. Nebylo tu zatím mnoho lidí…
Pouze Česká televize již kroužila kolem se svým přenosovým vozem a několik fotografů hledalo to správné klišé (s planoucí svíčkou). O dvě hodiny později už na náměstí před barokním Místodržitelským palácem nebylo k hnutí. Skupina s názvem Nenechte zemřít Havla v nás na facebooku totiž svolala tisícihlavý hrozen Brňanů. To není na toto „druhé město“ vůbec málo.
Dramatik Milan Uhde potom mluvil do tlampače jako kdysi Havel na pražském Škroupově náměstí – o dvacet tři let dřív. Byl jsem v tu chvíli na mladé organizátory, kteří před těmi lety ještě nebyli na světě, velmi, velmi hrdý…
Setkání svobodných občanů
To srovnání je jistě pouze emotivní. Ale přesto… V mrazu onoho 10. prosince 1988 byli převážně zástupci malých občanských iniciativ – a za tu lze považovat i Chartu 77, i když její podíl byl především symbolický, hlavními tahouny byla mladší generace z Nezávislého mírového sdružení, České děti a nechyběly ani VONS a Hnutí za občanskou svobodu.
Nikdo v té době nepomyslel, že od ledna roku 1989 bude policie rozhánět stříkačkami už o poznání větší shromáždění lidí všech generací – v rámci dnes již historické chvíle tzv. Palachova týdne. První vzedmutí začalo ale zcela neplánovaně už 21. srpna 1988, na 20. výročí okupace. Někde – pár kroků od pražské hospody U tří koček – se jakýsi člověk po prvních zásazích policie zastavil, obrátil se směrem k největšímu chumlu a řekl: „Děkuji vám, že jste svou účastí podpořili toto svobodné shromáždění.“ Pamatuji si, že mne nejvíce zaujalo, že ten člověk všem, a tedy i mně, poděkoval. Nevím, kdo to byl, a není to podstatné.
To, co se stalo později - v listopadu 1989 na Národní třídě - započalo na v srpnu 1988 a později také prvním povoleném shromáždění na žižkovském Škroupově náměstí: na shromáždění svobodných občanů. Tam a na dalších místech, kde se setkali svobodní občané.
Dědicové Havlova odkazu
Ne, to není jen pustá teorie ze škamen sociologa „veřejného prostoru“ Jürgena Habermase, to je zcela konkrétní a zažívaná osobní zkušenost, kterou si moje generace odnesla na prvních shromážděních – povolených, nebo ještě těch zakázaných z konce 80. let. Dnes, v těchto dnech, kdy se celá země loučí se svým Největším Čechem, je dobré si tuto zkušenost připomenout. O to více, že nynější shromáždění občanů jsou nejen svobodná, ale i velmi jitřivě dojemná.
Mnozí tu sílu již pochopili – katolický kněz Tomáš Halík opakuje, kudy chodí, že Havel je už v náručí boží a tudíž i mimo veškerou pozemskou malost. „Myslím, že tyto dny jsou velmi důležité. Byl jsem teď na Václavském náměstí a na plno jiných místech v Praze i mimo Prahu, kde se shromažďují především mladí lidé. Uvědomil jsem si, že tam je většina lidí, kteří v těch mrazivých dnech listopadu 1989 ještě nebyla na světě, dnes mají velkou možnost nadechnout se té atmosféry, která jako by se vrátila. Myslím si, že smrt, pohřeb, vzpomínka na Václava Havla může zanítit také v srdcích mnoha lidí i duších jejich svědomí, ochotu obnovit v sobě věrnost těm velkým ideálům, s kterými spojil svůj život a díky kterým se naše země zapsala do povědomí světa," řekl při bohuslužbě oné smutné neděle 18. prosince.
Mezi těmi mladými občany, kteří věří ideálům, které mohou mít podobu, například - úsilí o demokracii a lidskou důstojnost, nebo i jen autentickou sílu pospolitosti a vzájemné solidarity a účasti - se dnes rodí pramen nové naděje. Mnoho z nich nemusí být věřícími, ale pouze obyčejně toužícími po pravdě a lásce. O té „pravdě a lásce“, o níž Václav Havel kdysi pronesl nezapomenutelnou větu, že totiž musí zvítězit, což ovšem rovněž znamená, že to není vůbec zadarmo. Ta pravda a láska totiž musí být bojovná, aby zvítězila. Jinak… nebude mít žádnou šanci.
Ano, kněz Halík má pravdu. Tyto dny mohou zanítit „ochotu obnovit věrnost ideálům“. Otázka ale, která musí zároveň zaznít, bude muset vzít na sebe jiný šat. Nikoliv pouze šat „ochoty obnovy“, ale i zcela konkrétního odhodlání o ty ideály, které byly celou jednou politickou garniturou zmrzačeny a prodány za privatizační miliony. Protože zanícení a dojetí – tolikrát již v našem národě prožívané – může stejně tak odejít, jako tomu bylo již mnohokrát dříve.
Naši rodiče si dlouhá léta připomínali rozjitřené dny srpnové okupace 1968, stejně jako jejich rodiče dny mnichovské zrady 1938. Na manifestačních shromážděních, jež nyní prožíváme v těchto dnech, se možná rodí nová generace Havlových dědiců. Možná má v sobě větší odhodlání, možná už žije. „Nenechte zemřít Havla v nás,“ říkají zatím skromně. Přál bych si, aby se stali jeho skutečnými dědici. Nesmí ale zůstat osamoceni.
