Vyberte si jazyk
„Víte, že všechno, co není ve Švédsku zakázané, je povinné? V kuloárech dánské politické scény koluje tento vtip už dlouho. Všichni samozřejmě vědí, že to není pravda, ale stejně jsme se tomu hodně nasmáli. Je to součástí našeho obvyklého škádlení se mezi sousedy.
V očích okolního světa jsou si Švédsko a Dánsko podobné jako vejce vejci, ať už jde o právní předpisy, dobrovolnické spolky nebo kulturu. Zlomyslné popichování kvůli malichernostem a sarkastické poznámky ohledně specifických rysů vypozorovaných u souseda pomáhají tady, stejně jako všude jinde utvářet národní identitu, s důsledky jak pozitivními, tak negativními.
Ale posledních deset let máme pocit, že přátelské škorpení se mezi Švédskem a Dánskem přenechalo místo otevřenému nepřátelství a občas i syrové jízlivosti ve veřejné debatě. „V Dánsku můžete lidi ranit ve jménu svobody projevu,“ lze zaslechnout v Dánsku, které zase na oplátku popisuje Švédsko jako zkostnatělou oběť politické korektnosti, která se v debatě o imigraci „neodvažuje nazvat kočku kočkou“. Všimněte si toho zevšeobecňování, které je pravidlem číslo jedna každého předsudku. Švédové proti Dánům. Domácí diskuze u sousedů už v zemi stereotypů neexistují.
Jako Dánka žijící od konce devadesátých let ve Stockholmu jsem tento vývoj sledovala s rostoucím znepokojením. Zatímco se vazby mezi severskými firmami rychle prohlubují a veřejné mínění je tomuto sbližování stále ještě silně nakloněno, pustili se politici a média na obou březích Öresundu do nešťastné kampaně, v níž sousední země slouží za obětního beránka.
Mýty a předsudky o imigraci
Zastávám teorii, že varování před „situací ve Švédsku“ nebo „situací v Dánsku“ slouží ve skutečnosti především vnitropolitickým šarvátkám. Dnes lze o sousední zemi tvrdit v podstatě cokoliv, protože je to debata „o“ druhém, nikoliv „s“ druhým. Politická debata se v obou zemích omezuje především na národní rámec a povědomí o životě a politických debatách v sousední zemi je překvapivě nízké.
Věnujme pozornost jedné z oblastí, kde jsou si švédská a dánská debata možná nejvíce vzdáleny a v níž se nejvíce šíří různé nepravdy, mýty a předsudky: imigraci. Až donedávna zaujímala otázka imigrace a (neúspěšné) integrace v dánské politice mnohem větší místo než v politice švédské a Dánsko přitvrdilo tón. Je to paradox, když si uvědomíme, že více imigrantů proudí do Švédska. Deset procent Dánů se narodilo nebo má jednoho z rodičů narozeného v zahraničí; ve Švédsku je to 15 %.
Dánská lidová strana [populisté] si v „útocích na Švédy“ libuje už dlouho. V roce 2010 jsme si ale mohli u příležitosti švédských voleb vyslechnout také dánského mluvčího ministerstva zahraničí ze současné vládnoucí levicové strany [Venstre] Michaela Aastrupa Jensena, jak v médiích hovoří o švédské „cenzuře“ – a navrhuje poslat do Švédska k volbám mezinárodní pozorovatele. Bylo to vůbec poprvé, co se představitel vládnoucí strany vyjádřil tímto způsobem o sousedním státu.
Skvělé podmínky pro spolupráci
Na začátku aféry stálo rozhodnutí [švédské soukromé stanice] TV4 neodvysílat kontroverzní reklamní spot [ultrapravicových] Švédských demokratů, v němž ženy v burce předhoní důchodkyni s chodítkem, aby dosáhly na sociální pomoc jako první. Dánská veřejnoprávní televize (DR2) nicméně spot odvysílala a první tajemník Švédských demokratů Jimmie Åkesson měl nárok na pět minut nepřerušeného projevu (příkladně banálního). Dánská kritika směřovala také proti švédskému volebnímu systému. Ačkoliv některé námitky byly opodstatněné, většina z nich vypovídala o špatné znalosti tématu.
Nezapomínejme ale, že obě země bojují se stejným problémem integrace cizinců. Není žádných pochyb o tom, že je mnohem složitější být imigrantem v severských, doposud homogenních společnostech než například ve Velké Británii nebo v USA.
Hlavní rozdíl v debatě o imigraci v obou zemích je bezpochyby politického rázu. Jestliže xenofobním a antiimigračním stranám fouká v celé Evropě vítr do plachet, pak především proto, že konzervativní a liberální strany akceptovaly jejich podporu, jako v Dánsku, nebo jejich účast ve vládě ve snaze zajistit si parlamentní většinu, jako v Rakousku, Nizozemsku nebo nyní i v Norsku.
Švédská (pravicová) vláda Fredrika Reinfeldta se po volbách v roce 2010 rozhodla ukázat krajní pravici záda a raději zvolila cestu menšinového kabinetu se všemi problémy, které s tím souvisí. Volby v roce 2014 ukážou, zda se tato strategie osvědčila.
Severní Evropa zřejmě stojí na počátku oživení. Vše nasvědčuje tomu, že podmínky užší spolupráce mezi skandinávskými, severskými a baltskými zeměmi jsou přítomny. Bylo by škoda nechat mýty a klišé zkřížit tomuto procesu cestu.
