Vyberte si jazyk
Naše republika dosáhla mezníku stejně tak významného jako závažného, jak to názorně ilustruje krize parlamentní demokracie. Tato krize, která následuje a nutně odráží krizi politických stran, se projevuje neschopností těchto stran sjednotit odlišné názory jak na vnitrostranické půdě, tak vůči jiným uskupením. V Německu narazila Výmarská republika v roce 1933 na tutéž nepřekonatelnou překážku a důsledky byly tragické.
V Itálii roku 2013 přihlížíme nové verzi historie nevládnutelnosti parlamentu a nefunkčnosti jeho demokratických metod, tj. dohod a kompromisů mezi stranami a rozhodnutí přijímaných většinou hlasů. Krize, která rašila už ve chvíli, kdy strany nedokázaly po únorových volbách sestavit vládu, vypukla naplno ve volbách prezidenta republiky.
Pravda je ta, že v prezidentských volbách musejí strany zvládnout politickou hru přímo. Nemohou vyčkávat ani se spoléhat na vnější autoritu, jako je tomu v procesu sestavování vlády, který v souladu s ústavou řídí prezident.
Eroze legitimity
Strany se nedokázaly shodnout, dosáhnout kompromisu a rozhodnout se většinovým poměrem hlasů. Důvodů je několik. První souvisí s nedávnou historií naší země, která má za sebou dvacet let Berlusconiho vlády, za níž kvetly oligarchické a korupční praktiky, které sytily protistranické nálady. Další důvod je ten, že nové komunikační prostředky vytvořily přímý vztah mezi veřejným míněním na jedné straně a politiky a institucemi na straně druhé. Tento fenomén vytváří dojem, že je možné roli politických stran omezit a dosáhnout přímé, tj. stranami nezprostředkované parlamentní demokracie.
Z těchto důvodů jsou strany slabé a nadále slábnou. Jsme svědky eroze legitimity, ale i politických struktur a vedení, důvěryhodnosti a autority. Tuto erozi zpečetila nemožnost sestavit vládu a posílil ji nevydařený pakt, která spolu uzavřela Demokratická strana (PD) a Lid svobody (PdL) s cílem dovést do čela státu společného kandidáta.
Nepatřičná dohoda ukazuje, do jaké míry její iniciátoři a obránci nepochopili Itálii, v níž žijí a která nedávno odešla od volebních uren. Nepochopili krizi parlamentní demokracie, a řídí se proto minulostí, v níž rozhodovaly stranické kanceláře a poslanci se chovali disciplinovaně. Nepochopili to a to byla vážná chyba.
Politické klání v přímém přenosu
Dnes vkládají všechny naděje do Giorgia Napolitana. Znovuzvolení dosluhujícího prezidenta je důkazem neschopnosti parlamentu vyjít ze slepé uličky a spravovat demokracii bez nutnosti dovolávat se autority prezidenta. Tímto způsobem se proměna prezidentské funkce promítá do konkrétních činů. Možná se kvůli neúprosné fragmentaci politických stran a online demokracii, která jen tak nezmizí, potřebujeme zamyslet nad našimi institucemi.
Politické klání se dnes odehrává v přímém přenosu mezi parlamentem a webem. Je to výsledek nedisciplinovanosti, proměnlivosti nálad, nedůvěry vůči přijatým závazkům, neschopnosti vést jednání. Disciplínu a jednotu mohou prokázat pouze strany řízené politikem se zaťatou pěstí.
Paradoxní je, že Lid svobody a Hnutí pěti hvězd (M5S) jsou disciplinovanější a jednotnější než Demokratická strana, jejíž čelní představitelé mají v porovnání s lídry ostatních stran největší problém se prosadit, a proto jim nejčastěji hrozí nestabilita.
Implicitně nastolený prezidentský systém
Demokratická strana je zrcadlem krize parlamentní demokracie. Těžko říct, jak tuto fázi chybějící autority překonat. Proto je nyní víc než kdy dřív důležité pochopit význam tohoto kritického okamžiku a podle toho jednat, to znamená okamžitě zahájit volební reformu. Volební zákon představuje skandál, o nějž současný parlament zakopává a o který zakopne každý budoucí poslanec právě proto, že nahrává názorovým rozporům.
Ale i kdyby byla volební reforma zavedena, je nabíledni, že je možná jen díky implicitně nastolenému prezidentskému systému. Je žádoucí, aby si politik odpovědný za naše instituce uvědomoval závažnost a výjimečnost tohoto okamžiku naší historie a aby si byl schopen vytvořit správnou představu o nanejvýš choulostivé situaci, v níž se nacházíme.
Reakce
Kolaps stran, Grillův neúspěch
Podle serveru Linkiesta je první znovuzvolení prezidenta republiky za sedmašedesát let její existence „zatím posledním faux pas slabé politické třídy, jež není schopna zhostit se ani těch nejzákladnějších úkolů, které jí ukládá ústava“. Poté, co nebyla s to řešit naléhavou finanční situaci v listopadu 2011, musela předat otěže zpět do rukou Maria Montiho a jeho prozatímní úřednické vlády.
Demokratická strana a strana svobody nejsou schopné porozumět volání země po změnách. Teď jim hrozí kolaps – tentokrát kvůli Beppe Grillovi. Není náhodou, že prudký pokles popularity politických veteránů naopak provází rychlý nárůst podpory Hnutí 5 hvězd, které nasbíralo tisíce protestních vlasů napříč tradičně rozděleným politickým spektrem.
S tím názorem nesouhlasí Stefano Folli, komentátor listu Sole 24 Ore. Podle něj, „Beppe Grillo naopak prohrál politickou bitvu, která se jen o několik málo hodin dříve zdála být předem vyhraná“. „Grillovým strategickým cílem bylo destabilizovat nejdříve Demokratickou stranu, a následně celou politickou šachovnici.“ Doufal, že jeho prezidentský kandidát, právník Sefano Rodota, si získá alespoň část hlasů levicových voličů. Teď se podle Folliho bojí, že
znovuzvolení Giorgio Napolitana by nakonec mohlo rozkládající se systém znovu nastartovat (…) a že silnému presidentovi by se mohlo podařit přivést strany k rozumu a přinutit je uskutečnit reformy, které až dosud odmítaly.
