Krize naštěstí nebrání smíchu. Řekové se smějí jak svým politikům, tak Angele Merkelové (ne vždycky je to zrovna vtipné, zvlášť pokud ji zdobí hákovými kříži). V televizi láme každý týden divácké rekordy komediální pořad Lakise Lazopoulose. Ten dokonce se svým představením „Promiňte, jsem Řek“ odjel na světové turné. A během léta se veřejnost hrne do antického amfiteátru v Epidauru na Aristofanovy komedie (ve kterých se často mluví o dluzích).
Za současné krize pak zažívá popularitu zvláště jeden žánr, který Řeky všech generací spolehlivě rozesměje, třebaže jinde ve světě je v podstatě neznámý. Jsou jím řecké komedie z 50. a 60. let, které televize neustále vysílá v reprízách, především o víkendech. V těchto filmech, černobílých nebo v barvách Technicolor, si Řekové berou na paškál zemi, která prochází transformací a modernizací a kde všechno, alespoň většinou, končí zpěvem.
Ve filmech hrají velcí komediální herci, jejichž sláva za řecké hranice prakticky nepronikla. Řecko však má tucty De Funesů, Fernandelů či Bourvilů, kteří se jmenují Thanassis Vengos, Kostas Voutsas, Lambros Konstandaras, Kostas Hadzichristos nebo v případě ženských rolí Rena Vlachopoulouová či Aliki Vougiouklakiová. Tyto hvězdy se proslavily jak ve filmu, tak v divadle, z jehož prostředí často vzešly.
V posledním románu Vassilise Alexakise První slovo (2010) se jedna řecká žena vydává za svou rodinou žijící v Paříži a veze příbuzným několik těchto filmů na DVD. „Řecko v 50. let se zvlášť potřebovalo smát. Snažilo se co nejrychleji zapomenout na okupaci, na hlad, na občanskou válku,“ říká jedna z postav románu. Dnes se při sledování těchto neustále reprízovaných a stále úspěšných snímků snaží zapomenout na současnou krizi. V posledních letech se totiž úhel pohledu „zlatého věku řecké komerční kinematografie“, která zobrazuje vzestup středních tříd, stává podstatně aktuálnějším. „Existuje zde silná nostalgie,“ vysvětluje filmový kritik Michel Démopoulos. „Vidíme tu minulost, kdy se dobře žilo, kdy se věci hýbaly kupředu, minulost, která dnes připomíná takový malý ztracený ráj.“
#### Chvála fíglů
Tyto filmy se vysmívají příliš těsnému rodinnému prostředí a oslavují „malé fígly, plány na to, jak si vydělat trochu peněz a dostat se ven z obtížné situace, které si vytvářejí jinak poctiví hrdinové“ píše Elise-Anne Delveroudi ve studii Řecký film [Le Cinéma Grec, nakl. Editions du Centre Pompidou, 2005].
Za svůj komediální úspěch vděčí tyto filmy hercům a dialogu. „Z kinematografického hlediska nejsou příliš originální, ale jsou často dobře napsané a jejich vtipné repliky znají všichni nazpaměť,“ vysvětluje Michle Demopoulos. „Třicátníci z generace narozené v 70.-80. letech tak například organizují večírky, kde se tyto dialogy ve stylu karaoke zpaměti recitují.“ Něco jako Homolkovi po řecku, s retsinou.
Předchozí epizody:
Rumunský smích, forma politické revolty
Německá satira „politickou hygienou“
Ve Švédsku se smějeme vlastním tužbám
Umění karikatury aneb islandská troufalost