Vyberte si jazyk
„Evropa trpí deficitem demokracie“
Netrpí, nicméně potýká se s nedostatkem legitimity. Skeptici už dlouho tvrdí, že Evropu trápí „deficit demokracie“, protože Evropský parlament nemá dost pravomocí. Zatímco představitele Evropské komise jmenují národní vlády, poslance Evropského parlamentu volí voliči přímo. Rozhodnutí na úrovni EU tak přijímají národní vlády a Evropský parlament společně. Ve srovnání s jinými státy nebo dokonce i s ideální demokracií má EU více brzd a protivah a ke schválení legislativy vyžaduje podstatnější většinu. Evropská unie má demokracie dostatek.
Eurozóna však trpí vážnějším nedostatkem legitimity, kvůli způsobu, kterým byla vytvořena. Ačkoliv rozhodnutí přijímají demokraticky zvolení lídři, představuje EU ve své podstatě technokratický projekt založený na tzv. Monnetově metodě. Ta byla nazvána po francouzském diplomatovi Jeanu Monnetovi, jednom z otců zakladatelů spojené Evropy. Tato strategie postupného prorůstání – nejprve společenství uhlí a oceli, potom sjednocený trh a nakonec společná měna – vyjímá stále více oblastí ze sféry politiky. Čím je projekt úspěšnější, tím jsou pravomoci národních vlád v něm omezenější, což vyvolává populistickou negativní reakci.
Ve snaze vyřešit současnou krizi tak členské státy a instituce EU vyjímají z politické sféry stále více oblastí ekonomického rozhodování. Státy eurozóny s Německem v čele podepsaly „fiskální smlouvu“, která je zavazuje k úsporným opatřením bez zjevného konce. Existuje reálné nebezpečí, že tento přístup povede k demokracii bez skutečné možnosti volby. Občané budou moci měnit vlády, ale ne konkrétní politiku. Proto je pravda, že evropská politika trpí nedostatkem legitimity a řešení pravděpodobně leží ve změně strategie, ne v předávání dalších pravomocí Evropskému parlamentu. Ať si skeptikové říkají cokoliv, jeho současné pravomoci jsou zcela dostatečné.
„Evropě bezprostředně hrozí demografická krize“
Ano, jako téměř všem ostatním. Je pravda, že EU má vážné demografické problémy. Narozdíl od Spojených států, jejichž populace by měla do roku 2050 stoupnout o dalších 400 milionů, počet obyvatel EU vzroste do roku 2035 z dnešních 504 milionů na 525 milionů, poté by ale podle oficiálních statistických prognóz EU měla začít klesnout, až na 517 milionů v roce 2060.
Evropská populace zároveň stárne. Počet obyvatel v produktivním věku začne letos klesat z 308 milionů na pravděpodobných 265 milionů v roce 2060. To by mělo zvýšit míru závislosti ve stáří (podíl obyvatel nad 65 let ve srovnání s populací v produktivním věku) z 28 procent v roce 2010 na 58 procent v roce 2060.
Demografické starosti ale nemá pouze Evropa. Se stárnutím populací, často mnohem dramatičtějším, se musejí vyrovnávat téměř všechny světové mocnosti. Střední věk čínské populace by se měl do roku 2030 zvýšit z 35 na 43 let a v případě japonské populace z 45 na 52 let. V Německu to bude z 44 na 49, nicméně v Británii pouze z 40 na 42, což je srovnatelné se Spojenými státy, které mají jednu z nejlepších demografických prognóz.
Je tedy jistě pravda, že demografický vývoj bude pro Evropu těžký oříšek. Ačkoliv politicky jde o ošemetnou otázku, krátkodobě představuje nejsnadnější způsob jak zpomalit jak stárnutí, tak snižování počtu obyvatel v Evropě imigrace. Navzdory údajnému úpadku Evropy je mladých lidí, kteří se sem chtějí přistěhovat, stále dostatek. Střednědobě by členské státy mohly zvýšit hranici pro odchod do důchodu. Ani to nebude politicky snadné, mnohé z nich se však o tuto změnu snaží už dnes. Dlouhodobě by mohly Evropany pobídnout k vyšší porodnosti promyšlené politiky na podporu rodin, například přídavky na děti, daňové odečty a státem podporovaná péče. Dá se však říct, že v nacházení řešení na problémy stárnoucí společnosti, Evropa má už dnes před zbytkem světa náskok. Šedivějící Číňané by si z ní měli vzít příklad.
„Evropa není v Asii důležitá“
Není to pravda. Často slyšíme – nejčastěji a nejhlasitěji z úst [singapurského politologa a bývalého diplomata] Kišora Mahbubaniho – že ačkoliv je EU stále důležitá pro své blízké okolí, v Asii, která bude v 21. století dominantním světadílem, je její pozice mizivá.
Jenže Evropa zde už přítomná je. Je největším obchodním partnerem Číny, druhým největším partnerem Indie a Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), třetím největším partnerem Japonska a čtvrtý největším partnerem Indonésie.
Evropa hrála klíčovou roli v uvalení sankcí na Burmu a jejich zrušení, když vojenská junta zahájila reformy. Pomohla ukončit konflikty v indonéském Acehu a momentálně se snaží vyjednávat ve filipínském Mindanau. Sice nemá stálou námořnickou posádku v Japonsku jako Spojené státy, někteří z jejich členů však mají na bezpečnosti Asii zásadní podíl. Britové vlastní vojenská zařízení v Bruneji, Nepálu a v Diego Garcia, Francouzi zase námořní základnu na Tahiti. A tato spojenectví se dále prohlubují. Japonský premiér Šinzó Abe, který se v oblasti obrany snaží diverzifikovat japonské aliance, například prohlásil, že by chtěl, aby se jeho země stala součástí vojenského paktu Pěti mocností (Five Power Defense Arrangements, FPDA), do kterého patří také Británie. Členské státy Evropské unie zároveň dodávají demokraciím jako Indie a Indonésie technologicky náročné zbraně, například stíhačky a fregaty. To jistě není nedůležité.
„Evropa se rozpadne“
To zatím nemůžeme vědět. Nebezpečí dezintegrace Evropy je reálné. Nejneškodnější scénář představuje vznik třírychlostní Evropy, kterou budou kromě jádra eurozóny tvořit také „předvstupní“ země jako Polsko, které se zavázaly k přijetí společné měny, a „výjimkáři“ jako Británie, které nemají nic takového v úmyslu. Horší by bylo, kdyby některé ze zemí eurozóny jako Kypr nebo Řecko byly nuceny společnou měnu opustit a jiné státy, například Británie, by z EU úplně vystoupily. To by mělo velký vliv na její zdroje a její vnímání ve světě. Bylo by tragédií, kdyby snaha zachránit eurozónu nakonec vedla k rozpadu celé Evropské unie. Evropané si ale toto riziko uvědomují a existuje zde politická vůle zabránit mu.
Konec dlouhého příběhu Evropy ještě zdaleka nebyl napsán. Nejde jednoduše o volbu mezi větší mírou integrace a dezintegrací. Nejdůležitější bude, zda se Evropě nakonec podaří zachránit euro, aniž by došlo k rozpadu Evropské unie. Pokud se členským státům podaří dát své zdroje dohromady, získají své právoplatné místo na světové scéně a po boku Washingtonu a Pekingu budou pomáhat určovat světové dění i v 21. století. Jak řekl komentátor Charles Krauthammer o Americe, „úpadek je volba“. A to platí i pro Evropu.
