Sýrie aneb velmoci ve strategické slepé uličce

Některé krize mohou být pro ty, kdo se zabývají diplomacií a mezinárodními vztahy, opravdovou učebnicí. Sýrie je toho příkladem. Zejména v tuto chvíli, kdy se hovoří jen o příští mezinárodní konferenci typické spíše pro klasickou diplomacii devatenáctého a začátku dvacátého století než současnost.

Zveřejněno dne 7 června 2013 v 11:51

Podle známého přísloví „chceš-li mír, připravuj válku“ se v předvečer hypotetického „kulatého stolu“, u nějž by měly zasednout všechny strany a rozhodnout, co dál, chystají zbraně ve všech táborech.

Evropská unie se rozhodla neprodloužit embargo na dovoz zbraní do Sýrie (syrským povstalcům). Přestože jeho zrušení aktivně prosazovaly pouze Velká Británie a Francie, zatímco ostatní země Unie dávaly různou měrou najevo pochybnosti o tom, zda je vůbec prospěšné se v občanské válce reálně angažovat, dokázaly Londýn a Paříž dosáhnout svého. Ovšem za cenu už bůhvíkolikáté názorné ukázky toho, že jednotná Evropská unie na mezinárodní scéně neexistuje.

Neschopnost se kvůli odlišným zájmům dohodnout je zřejmá. Nejde tu o strategický kalkul, ale dobrou vůli zajímat se o problém. Velká Británie a Francie hrají jako kdysi roli velmocí, protože se domnívají, že se musí účastnit významných světových událostí. Ostatní země to buď nezajímá, nebo se bojí zapojit do něčeho, co se jich z valné části netýká.

Vedle toho mají prohlášení o chystané pomoci povstalcům politický motiv. Otázka, zda zbraně poslat či neposlat, zůstáva otevřena. A vůbec oznámit tuto možnost znamená, že sázka na sílu představuje zcela reálné řešení. Jinými slovy nedojde-li na konferenci Ženeva 2 k dohodě, potrvá válka až do vítězství. Jak říká hlavní zastánce zrušení embarga na dodávku zbraní povstalcům William Hague, na režim je třeba vyvinout nátlak.

Newsletter v češtině

Chybí logika

V Rusku vládne stejná logika, protože případnou dodávku C-300 a dalších sofistikovaných zbraní do Damašku ani nepotvrzuje, ani nepopírá. Řečeno jasně: poměr sil zůstane zachován. Je proto zbytečné doufat, že by se v případě neúspěšného politického jednání problém řešil vojenskou cestou.

Této taktice v zásadě nechybí logika: strany, které je třeba sezvat ke kulatému stolu, nad sebou musí cítit Damoklův meč. Veřejné úvahy Washingtonu o možném zřízení bezletové zóny nad Sýrií jsou podobného druhu. O tom, co znamená bezletová zóna a k čemu takové rozhodnutí vede, nás poučila Libye. Rusko protestuje právě proto, aby se tato zkušenost neopakovala, a slibuje dodat Sýrii rakety protivzdušné obrany (což už možná udělalo), čímž by jakákoliv hypotetická operace ztratila smysl. Spojené státy pravděpodobně přelet nad Sýrií nezakážou, ale nasadí laťku vysoko, aby byly strany povolnější.

Účinek ale může být i opačný. Zatím se zdá, že znepřátelené strany vyvozují z různých diplomatických strategií stejný závěr: ať se stane cokoliv, nebudou opuštěny ani oslabeny a stojí za to nepovolit. Bašár Asad a jeho odpůrci pochopili, že jejich dotyční ochránci, Rusko a Západ, nemohou pomoc odřeknout, aniž by si poškodili image.

Pro Moskvu i pro Washington jde v Sýrii o princip. Rusko brání vlády sekulárních zemí (bez ohledu na to, jak autoritativní režim v nich vládne) a zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí třetí země. Při tom se snaží, aby se zapomnělo na nepříjemný libyjský precedens, na němž se podílelo [Medveděv byl ještě prezidentem, když se Rusko přes veškeré očekávání zdrželo hlasování v OSN o západní vojenské intervenci]. Západ se zase zmítá mezi ideologickými schématy „vzbouřeného lidu“ a „krvelačného tyrana“ na jedné straně a touhou upevnit model řešení konfliktů, který se postupně ustálil po studené válce (tj. zvolit „správnou stranu“ a pomoci jí dostat se k moci) na straně druhé. Odmítnutí podpořit „svůj tábor“ není pouze pragmatickou předběžnou opatrností, je to ideologický ústupek zraňující ješitnost.

V minulosti se mírové konference až po Jaltu a Postupim týkaly zásadní otázky: rozdělení světa. Novodobější konference byly spojeny s Balkánem. Řeč je o Daytonské dohodě o Bosně z roku 1995 a mírové dohodě o Kosovu z roku 1999. Tyto dva příklady si stojí za to připomenout, protože naznačují dva možné scénáře pro Sýrii. Daytonský scénář je pozitivní. Spojené státy a Evropská unie za přispění tehdy oslabeného Ruska sezvaly bojující strany a donutily je vytvořit organizační model pro Bosnu a Hercegovinu. S něčím podobným počítají optimisté, kteří věří v úspěch konference „Ženeva 2“.

Jakou roli hraje Rusko

Pesimistům se dnes musí vybavovat začátek února 1999, kdy za cenu nesmírného diplomatického úsilí proběhla konference na zámku Rambouillet o řešení kosovské otázky. Žádného výsledku ale nedosáhla. Vzájemná řevnivost se projevila krajním napětím do té míry, že se kosovská osvobozenecká armáda podporovaná NATO soustředila na vojenské vítězství, zatímco Bělehrad si nedokázal představit, že by se měl o moc dělit s „teroristy“. Konferenci přesto neukončil zásadní rozkol. A zlepšilo se postavení mediátorů (zejména členů NATO). Bělehrad dostal ultimátum, které odmítl uposlechnout. Aliance v reakci na to zahájila měsíc a půl po začátku mírových jednání ve Francii vojenskou kampaň. Nejde tu o vytváření paralel se Sýrií. Pokud ale nedojde k pokroku (který si lze ale jen stěží představit), nelze scénář prudké eskalace násilí vyloučit.

Rusko dnes samozřejmě hraje zcela jinou roli. V roce 1999 Moskva také energeticky protestovala, ale nepostavila se explicitně na odpor. Nyní se Kreml nechal slyšet, že se bude podílet na rovnováze sil a nepřipustí sebemenší kampaň namířenou proti svému chráněnci.

Mezi situací v Sýrii a všemi předešlými událostmi je jeden zásadní rozdíl. Velmoci, které organizovaly mírové procesy a vměšovaly se do lokálních konfliktů, vždy sledovaly konkrétní zájmy a měly jasnou představu o tom, co chtějí získat. Státy západní Evropy s aktivní podporou USA poupravily evropskou strategickou scénu v souladu se svou představou o uspořádání Evropy po skončení studené války. A Miloševičova Jugoslávie byla těmto úpravám očividně na překážku.

Konkrétní a přímé zájmy USA, Evropy a Ruska v Sýrii jsou kromě výše zmíněné otázky statutu celkově nesrozumitelné.

Rozšíření sféry vlivu na současném Blízkém východě je myšlenka takřka utopická. Všechny zahraniční mocnosti se horečnatě snaží reagovat adekvátním způsobem, ale vždycky jednají se zpožděním. Přizpůsobují se událostem, aniž by dokázaly prosadit svou vůli a cíle, o strategii ani nemluvě. Je pozoruhodné, že ti, kdo zájmy mají, tj. sousedé Sýrie od Íránu po Saúdskou Arábii a Katar, se ke konferenci v Ženevě nevyjadřují. A přitom právě na nich v konečném důsledku závisí schopnost nepřátel vést dialog.

Dříve byly velmocenské strategie nerozlučně spojeny s drobnými intrikami lokálních aktérů, kteří hráli vedlejší roli. Nyní je to naopak. „Lokální“ procesy mají svou logiku a účast „velkých“ hráčů probíhá v paralelní rovině, přičemž si obě strany permanentně vyměňují pozici. Pro budoucí historiky představují současné manévry nevyčerpatelnou studnici, pro diplomaty neřešitelný problém.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma