Vyberte si jazyk
Je tomu rok, co začala operace na finanční záchranu Portugalska. Loni 17. května se EU a MMF dohodly na poskytnutí finanční injekce ve výši 78 miliard euro a socialistická vláda Josého Sócrata, která o tuto pomoc 7. dubna požádala, výměnou kývla na přísný plán rozpočtových škrtů a reforem. O měsíc později vláda padla a středový kabinet Pedra Passose Coelha se s podporou opozice zavázal v úsporném plánu pokračovat. Portugalsko zvýšilo přímé i nepřímé daně a snížilo platy státních zaměstnanců o 15 %, omezilo výdaje na zdravotnictví a školství a pozastavilo výstavbu nových infrastruktur. Následkem toho dosáhla nezaměstnanost historického rekordu a postihuje nyní 14,9 % ekonomicky aktivní populace.
V prvním čtvrtletí však země překvapila celý svět, když vykázala pokles HDP o pouhých 0,1 %, tedy číslo mnohem menší, než předpovídaly prognózy. Tento výsledek za mnohé vděčí zahraničnímu sektoru (tedy vývozu a aktivitě portugalských firem v zahraničí). Portugalsko tak i nadále zažívá hospodářskou recesi, ale obyvatelé mají alespoň naději, že se hospodářský pokles zastavil. V případě Řeků je tomu naopak – záchranný plán byl sice zahájen již před dvěma lety, země však v reformách téměř nepokročila. Její političtí představitelé se jeví jako zcela nezodpovědní a Řekové začínají ztrácet trpělivost, jelikož si uvědomují, že jejich oběti jsou zcela k ničemu. A zatímco Portugalsko v očích trhů postoupilo o stupínek výš, Řecko drží v napětí celou Evropu.
Škrty a reformy jsou jedinou alternativou
Příklad těchto dvou zemí dokonale ilustruje následky dodržování, respektive nedodržování závazků. Cesta rozpočtových škrtů a reforem, kterou zvolila vláda Mariana Rajoye v okamžiku převzetí moci, je jedinou alternativou, i když přešlapování trhů v nás často budí pochyby. Tak tomu bylo v posledních dnech, když s ohledem na nejistotu o budoucnosti Řecka vzrostla riziková prémie (která označuje rozdíl v úrokové sazbě státních dluhopisů Německa a Španělska) na 500 bazických bodů, což je historický rekord, a přivodila tak propad burzy na úroveň blížící se situaci v roce 2003.
[Španělský] ministr financí Cristóbal Montoro včera v parlamentu znovu prohlásil: „Buď snížíme deficit, nebo to trhy udělají za nás.“ Víc udělat nelze a především již nemůžeme couvat. Můžeme pouze doufat v pomoc ze strany EU a ECB a obavy Montora i Rajoye, kteří žádají Brusel a Frankfurt, aby zasáhly, je nutno chápat v tomto kontextu. [Španělský] premiér včera požádal EU, aby „vyslala jasný a silný signál“ na obranu jednotné měny a „solventnosti státního dluhu“. Konkrétně řečeno musíme očekávat – a podle Rajoye jde o „vážné riziko“ – že trhy odmítnout dále Španělsku půjčovat, nebo tak budou činit pouze s „nebetyčnými“ úrokovými mírami, což by paralyzovalo financování země, a tedy i firmy a banky, které potřebují půjčky, aby mohly dále pokračovat v činnosti.
Znárodnění Bankie bylo špatným rozhodnutím
Vláda tyto signály k trhům vyslala, aby pochopily, že pokud riziková prémie přesáhne 500 bazických bodů, ECB zakročí. Signál byl přijat, jelikož na konci dne činil diferenciál 482 bodů. Vláda má důvod bít na poplach, protože španělská ekonomika není schopná takový rozdíl dlouhodobě ustát.
Kabinet si však musí též uvědomit, že za tento nárůst sám nese zodpovědnost. Riziková prémie se sníží jen tehdy, pokud budou mít trhy pocit, že reformy začínají fungovat. V tomto smyslu bylo nutné znárodnění Bankie špatným rozhodnutím, jelikož znovu rozvířilo pochyby o stavu španělského bankovního sektoru. Tento vývoj však můžeme ještě zvrátit, pokud Rada pro rozpočtovou a finanční politiku ukáže, že se rozpočtové schodky [španělských] autonomních komunit začínají dostávat pod kontrolu.
Pohled z Lisabonu
Čekání na další špatné zprávy
Těsně před summitem zemí G8, který se koná tento víkend ve Spojených státech a kde se má jednat o krizi v eurozóně, píšelist Jornal de Negócios, že
to, že Řekové blázní, je normální – koneckonců se nacházejí na pokraji katastrofy. Normální ale není to, že se EU chová, jakoby měla situaci pod kontrolou, zatímco na pokraji katastrofy stojí nakonec i ona sama. (...) My v Portugalsku zpovzdálí a se zatajeným dechem čekáme, co rozhodne o naší budoucnosti. Pozorujeme trhy, jako bychom sledovali rozhlasový přenos zápasu, který, jak se obáváme, můžeme prohrát. (...) Je čas vrátit se domů z pláže, a dát si místo Martini bylinkový čaj. Náklady na obsluhu státního dluhu zemí jako Španělsko a Francie se v minulých dnech prudce zvýšily. (A Portugalsko následovalo hned po nich).“
Lisabonský deník též věří, že se Evropa nechová solidárně, ale pouze reaguje na pobídky, a klade si následující otázky:
„Přežije jednotná měna? Jsou ještě peníze na pomoc Španělsku? A pokud Španělsko padne, otřese to Itálií, Francií a celými evropskými základy? Podaří se ,protipožární zdi’, která má za účel Řecko sterilizovat, zabránit šíření nákazy a ochránit Portugalsko? Může Řecko opustit eurozónu a zůstat přitom členem EU? To všechno zůstává otázkou. Dnes. Navždy. (...) A znovu máme strach z neděle, ze dne špatných zpráv.
