Christine Lagardeová a Angela Merkelové v berlínském Reichstagu. Říjen 2011.

Vítězný tým Merkelová-Lagardeová

Výměna stráží v hlavních institucích EU, která je plánovaná na příští rok, dává Bruselu šanci jmenovat silné lídry a znovu tak posílit důvěru v evropský projekt. Tak proč na nejvyšší místa neposadit ředitelku MMF a německou kancléřku, táže se komentátor Tony Barber.

Zveřejněno dne 31 října 2013 v 16:40
Christine Lagardeová a Angela Merkelové v berlínském Reichstagu. Říjen 2011.

Představte si EU, kterou by odedneška za rok vedly Angela Merkelová s Christine Lagardeovou. To by celý svět koukal a Amerika s Asií by se možná začaly ptát, zda se Evropa konečně snaží dát věci do pořádku.

Nic takového nás ale bohužel nečeká. Kvůli podivínským metodám, kterými EU rozděluje své nejvyšší posty, se to ani stát nemůže. A s ohledem na zmatečné a protichůdné ideje o roli EU na mezinárodním poli, je dost možné, že osmadvacítka lídrů členských států EU by si takový scénář ani nepřála.

Promarní tím ale velkou příležitost. Angela Merkelová, která si po čerstvém vítězství v německých parlamentních volbách vychutnává svou roli klíčového rozhodčího v krizi eurozóny, je více než kvalifikovaná k tomu, aby nahradila Hermana Van Rompuye v křesle předsedy Evropské rady, která sdružuje hlavy států a vlád členských států.

Christine Lagardeová, ředitelka Mezinárodního měnového fondu a bývalý francouzská ministryně financí, by zase byla výbornou volbou na post předsedy Evropské komise, výkonného tělesa EU, který v současnosti zastává José Manuel Barroso.

Newsletter v češtině

Mistrovský kousek

Dát jim otěže EU do společných rukou by byl mistrovský kousek. Znamenalo by to svěřit moc dvěma evropským zákonodárkyním, které se na mezinárodní scéně těší největší úctě. Zároveň by šlo o mocný signál, že Evropa podporuje ženy ve veřejných funkcích, a konečně i o symbol francouzsko-německého partnerství, bez nějž EU chybí jezdec v sedle.

Při slovech Hermana Van Rompuye však hned pochopíme, že jde jen o plané sny. V nestřeženém momentu se totiž jednou nechal slyšet, že jeho charisma „se často podceňuje“. Po návratu zpět na zem zase nabídl novinářům zářnou myšlenku, že předseda Evropské rady nikdy neměl být člověkem, který by se snažil zastínit národní lídry. V takovém případě by si ho během jedné ze společných večeří na některém summitu EU dali jako předkrm. Předseda EU musí naopak „neustále hledat řešení a kompromisy, musí se snažit usnadňovat dialog a nacházet společnou řeč“.

Van Rompuy, belgický křesťanský demokrat filozofického založení, ví, o čem mluví. Jako jediný totiž zastával pozici předsedy, po jejím vytvoření v roce 2009, na plný úvazek. Evropští lídři ho jmenovali, protože chtěli předsedu, nikoliv výkonného ředitele. Také dali přednost politikovi ze středně velkého nebo malého státu, který by pro ně nebyl velkou konkurencí. Osobnostem světového renomé, jako je například bývalý britský premiér Tony Blair, se naopak chtěli vyhnout. Z tohoto důvodu je i kandidatura Angely Merkelové mimo diskuzi – a ona sama nikdy nenaznačila, že by se o funkci chtěla ucházet.

Otázky zeměpisné, národní, politické či genderové rovnováhy hrají v EU, když se každých přibližně pět let rozhoduje o rozdělení jejích nejvyšších postů, ústřední roli. Například v situaci, kdy je guvernérem Evropské centrální banky Ital Mario Draghi, jen těžko můžeme očekávat, že by Van Rompuye mohl nahradit bývalý italský premiér a eurokomisař Mario Monti. Nebo že by další z jeho krajanů, bývalý ministr zahraničí a eurokomisař Franco Frattini, mohl získat křeslo generálního tajemníka NATO (které se příští rok rovněž uvolní a vždy jej získává Evropan), které v současnosti zastává Dán Anders Fogh Rasmussen. A bylo by skutečně v zájmu EU nominovat výborného úředníka Montiho, jehož krátká politická kariéra vzala brzy za své, nebo lobovat za Frattiniho, který je bývalým stoupencem odsouzeného Silvia Berlusconiho?

Karikatura rozvážné volby

Národní lídři budou mít kontrolu nad výběrem náhrady za Van Rompuye, ale prosadit své kandidáty na funkci předsedy Komise a na post Vysokého představitele pro zahraniční záležitosti, který v roce 2009 získala britka Lady Ashtonová, však bude možná o dost těžší. Podle platné smlouvy EU musí totiž jmenování schválit Evropský parlament. Lídři budou proto nuceni podrobit se rozhodnutí stran, které budou v Parlamentu zastoupeny po volbách v květnu 2014.

To možná vypadá jako správné posílení demokratické zodpovědnosti, v praxi to však může znamenat zmatek a výsledné jmenování osob, které především nikomu nevadí. Každá ze čtyř největších nadnárodních politických frakcí – pravý střed, levý střed, liberálové a zelení – plánuje v příštích týdnech a měsících postavit do pole svého kandidáta na funkci předsedy Komise. Po volbách pak bude vítězná strana na národní lídry tlačit, aby jejího kandidáta přijali. Kvůli zaběhnutému systému tzv. „spoils“ [tedy rozdělování postů podle volebních výsledků jednotlivých stran], funkce Vysokého představitele pro zahraniční záležitosti připadne osobnosti ze strany, která ve volbách získala druhý nebo i třetí nejlepší výsledek. Podobně bude rozděleno I předsednictví Evropského parlamentu (který má nejrůznějších předsedů požehnaně).

Existuje samozřejmě možnost, že národní lídři nebudou kandidáta vítězné strany za předsedu Komise chtít. Výsledkem by byl odpudivý souboj mezi hlavami vlád a Evropským parlamentem, což by jistě evropské voliče, kteří už dnes vnímají instituce EU jako narcisistické a odtržené od reality, EU ještě více odcizilo. A právě tak je možné, že kandidát, kterého si lídři EU vyhlédnout na post evropského ministra zahraničí, kandidaturu odmítne, jelikož si bude dělat zálusk na údajně vyšší výhry v národní politice. V roce 2009 byly zraky socialistické skupiny upřeny na Davida Milibanda, tehdejšího britského ministra zahraničí. Miliband by byl výtečnou volbou, tehdy však odpověděl: Ne, díky. Jmenování Lady Ashtonové, která neměla žádné diplomatické zkušenosti a nikdy se ani náhodou nepovažovala za možnou kandidátku, byla skutečnou karikaturou rozvážné volby.

Dokud bude národním lídrům záležet především na tom, aby se sami dostali do popředí a mohli dál handlovat jedni z druhými o místa, čekají nás v otázkách nejvyšších postů EU další podivná rozhodnutí. Možná to tak politickému vedení EU vyhovuje. Jak ale jak se říká, tudy cesta nevede.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma