Vyberte si jazyk
Už to vypadalo, že Silvio Berlusconi z politiky nadobro odešel, ale nyní zřejmě plánuje svůj comeback. Ve snaze svézt se na vlně euroskepticismu vytvořené vycházející italskou politickou hvězdou, komikem Beppem Grillem, přišel bývalý premiér nedávno s možností vystoupení Itálie z eurozóny. Podle jeho názoru by také mohlo z eurozóny vystoupit Německo v případě, že Berlín odmítne plán na posílení roke ECB.List La Repubblica, který není z Il Cavaliereho návratu zrovna nadšen, soudí, že je hrozbou pro technokratickou vládu Maria Montiho.
... ve chvíli, kdy je soudržnost národa životně důležitá, by se „Grosse Koalition po italsku“ mohla rozpadnout, pokud by podlehla pokušení předčasných parlamentních voleb. To staví do svízelné situace Maria Montiho, který tak stojí mezi dvěma mlýnskými kameny. Do evropského summitu zbývají pouze dva dny a vlády členských států na Montiho pohlížejí jako na mediátora, který bude hrát klíčovou roli při úspěchu jakékoliv operace na vyřešení krize, zatímco lídři domácích politických stran na něj pohlíží jako na katalyzátor, na nějž lze snadno svalit vinu v případě, že iniciativa na vyřešení krize selže.
[…] Jeho politickou stranu otřáslo nepravděpodobné a nepříhodné vzkříšení Il Cavaliereho. Tato berlusconiovská verze Zlatého úsvitu [řecká krajně pravicová strana] je příslibem dvou věcí: trapné války proti Německu a autarktická válka proti euru. Tato populistická pomsta […] je aktem politického zoufalství. K této vládě neexistuje žádná alternativa. Navzdory všem svým nedostatkům a chybám zůstává dnes Monti v Itálii nejdůvěryhodnější politickou volbou. Ovšem bylo by chybné dospět k závěru, že jediným důvodem, který drží Montiho u moci, je sám Monti.
Berlusconiho nedávná prohlášení se stala zdrojem znepokojení i za italskými hranicemi. Britský deník The Guardian ve svém úvodníku nazvaném „Prosím, už ne“ píše, že
tento milionář má zřejmě neomezené množství peněz, které může do kampaně vložit. A svými komentáři, v nichž vyzdvihoval výhody obchodování v lirách pro italský průmysl založený na exportu, ukázal, že má na to vyhrát volby. Itálie je mnohem euroskeptičtější, než se může zdát. Ačkoliv je i nadále proevropská v tom smyslu, že na Brusel pohlíží jako na konzistentějšího správce věcí veřejných v Itálii než Řím, samotné euro si asociuje s inflací. Dnes se stalo ikonou stagnace. Popularita Maria Montiho jakožto technokrata, jehož jediným úkolem je snížit deficitu, se strmě propadla. Itálie nemá ve státní pokladně prostředky, kterými by mohla stimulovat růst, jak se ostatně ukázalo v dlouho očekávaném dekretu o růstu. Kabinet jej schválil teprve poté, co z něj ministerstvo financí vyškrtalo veškerá radikálnější ustanovení. Ovšem bez růstu nebude Itálie schopna splácet svůj stále rostoucí dluh. Euro začalo mít podivnou příchuť a Berlusconi není zdaleka jediným politikem, který se chopil myšlenky, že Itálie by mohla začít růst díky návratu k liře, devalvací měny a konjunkturou taženou exportem. Ovšem nejvíce by na tom vydělal on sám.
