Za evropský národ

Protože Španělsko není národ etnický, je španělský nacionalismus přesvědčen, že má otevřené dveře k vybudování vlastního národa politického. Obdobně slýcháme, že protože neexistuje národ evropský, bylo by lepší nepouštět se hlouběji do projektu Evropské unie. Jistě, samospráva státu bez společného jazyka a kultury bude složitější, ale přespříliš idealizovat jazyk a kulturu se nikdy nevyplatilo.

Bude-li nacionalismus nesprávně používat kosmopolitní obraz soustředných kruhů, omezí solidaritu jen na ty své: po rodině, přátelích a známých mu v srdci zůstane místo už jen pro „velkou rodinu“ krajanů, těch, s nimiž na základě stejného jazyka společně vytvoří jedinečnou vizi světa.

Zkrátka a dobře, naturalistická teze empatického/altruistického vývoje v soustředných kruzích je chybná a je absurdní posilovat/potlačovat solidaritu v těch, kteří spolu se mnou tvoří „národ“. To všechno se však opírá o ještě chybnější argument: „jazykové společenství se od ostatních liší natolik, že musí mít politickou samosprávu“. Absence společného jazyka (ano, v Evropě) ztěžuje plynulou a bezprostřední veřejnou debatu. Na tom bychom měli pracovat. Současně není pochyb o tom, že máme nárok na jazyk, který je nezbytný k samotnému myšlení o světě. Avšak spíš než že by utvářel mikrosvět, který rozštěpuje sociální realitu, nás jazyk otevírá řeči, což je nástroj, který nám umožňuje se dorozumívat a uvažovat o kulturní podmíněnosti. Učení se cizím jazykům, překlad nebo dodržování lidských práv dokazují, že ve všech jazycích přemýšlíme o společném sociálním světě, protože všichni musíme čelit praktickým problémům, které přináší.

Co dělat s hroutící se EU?

Napadněme nyní důsledek skličujícího dvojího předpokladu: naší odlišnosti a omezeného altruismu.... otázky spravedlnosti bychom měli omezit na ty naše. Tato fraška se vymyká celému normativnímu modelu demokracie: jsou-li problémy, které se nás týkají, nadnárodní povahy, musí být nadnárodní i politický rámec pro jejich řešení.

Obnova pošramocené suverenity lidu bude vyžadovat politickou integraci EU a umělé vytvoření nového démosu. (Ta by posléze měla stát v čele kosmopolitizace mezinárodního práva nebo procesu vedoucího k tomu, že se mezinárodní právo – které je dnes šité na míru nejmocnějším státům – stane právem, které vytváří občané a pro občany). Co však dělat s EU, která se hroutí, protože nemá základy, na nichž by vyrostla kvalitní nadnárodní demokracie?

Použijme právo k záměrnému vytvoření sociální reality. Habermas říká, že „každá část lidské kultury, včetně promluvy a řeči, je konstrukce. Přestože její převážná část nevznikla záměrně (...), právní úmluvy jsou ze všech [konstrukcí] ty nejumělejší“. Chceme-li se vymanit z kulturních struktur, které nás určují (hranice, instituce, kodexy, jazyk atd.) a dosáhnout transnacionalizace solidarity, jeví se jako nezbytné dát větší zodpovědnost Parlamentu, prosadit, aby občané tvořili zákony společně s Radou (státy), a vytvořit skutečné evropské politické strany.

Proč by měl Němec platit za Řeka

Tím bychom vzkřísili společný projekt, který dnes vnímáme jen z hlediska prospěchu, který může přinést naší zemi, a dosáhli toho, aby přinášel prospěch nám. Volby evropských politických stran by vedly k demokratickému uvažování a tvorbě zákonů týkajících se mnoha společných problémů. Média by vysvětlovala a šířila v každé veřejné sféře technickou informaci a protichůdné zájmy. Této transnacionalizaci odlišných veřejných sfér by pomohly vlivy vzkvétající evropské občanské společnosti, která by přispěla ke spojení individuálních zájmů uvnitř stejného politického rámce.

Protože občany, s nimiž se budeme domlouvat, budou Evropané, vynoří se spolu s accountability a responsivness také solidarita, pocit sounáležitosti, vlastní všem demokratickým samosprávám. Pro ty, kteří toho mají už dnes hodně společného (počínaje světovými válkami a konče osvíceným rozumem, který čelí problémům prakticky: prostřednictvím tolerance, právního státu, demokracie atd.), nebude představovat až takový problém to, na čem vybudovat širší a abstraktnější společnou identitu, ale spíše závažná otázka, proč by měl Němec platit daně za Řeka.

Kromě toho, zavedení voleb evropských politických stran se skutečnou legislativní (a exekutivní) způsobilostí by zmírnilo kritiku, které dnes musí EU čelit kvůli své byrokracii a merkantilismu a kvůli svému intergovernmentalismu (nacionalismu), který podřizuje slabé cílům toho nejsilnějšího. Jedině budou-li existovat alternativy a bude-li docházet k obměnám, přestane být EU v našich očích elitářským projektem a stane se projektem politickým, jehož nynější odchylku odmítáme. Projektem, řízeným politickými stranami, které nám budou muset skládat účty, nebudou-li chtít přejít do opozice.

Nejlepšího přerozdělení a skutečné suverenity lidu se dosáhne rozšířením démosu. Proto by se levice neměla stavět proti evropskému politickému projektu, nýbrž jeho stávající jednolitosti.