Dělovému člunu se nic nevyrovná. HMS Illustrious [Vynikající] vyplula 12. srpna z přístavu Portsmouth a proplula kolem historické HMS Victory za nadšených ovací shromážděných vlastenců. Za pouhý týden byla u Gibraltaru, co by dělem dostřelil od Mysu Trafalgar. Národ se dme pýchou. Olympijský duch se chystá ožehnout vousy španělského krále.

Britské impérium mělo mnoho pozitiv, ale je mu dnes konec – je jednou a provždy mrtvé, vyškrtnuté z dějinného seznamu. Myšlenka, že by britská válečná loď měla hrozit Španělsku, je proto zcela absurdní. Má snad začít bombardovat Cádiz? Začnou její děla střílet po víkendové zácpě kvůli kolonii, kterou většina Britů považuje za doupě neplatičů daní, dealerů drog a pravicových ufňukanců? Obyvatelé Gibraltaru mají svá práva, proč by však britští daňový poplatníci na jejich podporu měli vysílat válečné lodi, i kdyby se jednalo o pouhé „cvičení“, je záhada.

Každý, kdo se na obě britské kolonie, jež jsou dnes předmětem sporu – Gibraltar a Falklandy – podívá zblízka, nemůže než dojít ke dvěma závěrům. Zaprvé, že britský nárok na ně je podle mezinárodního práva nesporný, a zadruhé, že je v současné době také naprosto pitomý.

Národní státy jednadvacátého století už naprosto nechtějí tolerovat potupu, kterou představuje vlastnictví trosek impérií 18. a 19. století. Většina evropských impérií se zrodila z mocenské reálpolitiky, převážně díky Utrechtské (1713) a Pařížské (1763) smlouvě. Ta samá realpolitika byla později důvodem k jejich demontáži a jedním z prvních cílů, kvůli nimž byla vytvořena Organizace spojených národů.

Nepotřebná území

Obyvatelé těchto kolonií mají samozřejmě právo na to, aby jejich názor byl brán v úvahu, podobná práva však nad politickou realitou nikdy nevítězila. Británie se nikdy nepokoušela tvrdit opak, alespoň pokud jí to okolnosti diktovaly. Když se Spojené království rozhodlo odhodit obě území na smetiště dějin, obyvatel Hongkongu nebo ostrova Diego García se nikdo neptal, natož aby jim bylo přiznáno právo na „sebeurčení“. Hongkong získala Čína v roce 1997, když vypršela smlouva o pronájmu Nových teritorií. O ostrov Diego García požádal Pentagon a v roce 1973 mu byl předán. Britové z Hongkongu nemohou uplatnit nárok na britské občanství a obyvatelé ostrova Diego García byli kolektivně vysídleni na ostrov Mauritius a na Seychely.

Británie tato území ke své bezpečnosti nepotřebuje. Není závislá na uhelných překladištích na břehu Atlantiku. Francie se dnes obejde bez Senegalu a Pondicherry [na jihoindickém pobřeží] a Portugalsko bez São Tomé a Goa. Když se Indové v roce 1961 zmocnili Goa, svět nijak neprotestoval. Argentinský plán na invazi na Falklandy v roce 1982 se jmenoval Operace Goa a v Buenos Aires se předpokládalo, že svět ho bude také tak vnímat – jako úklid na postimperiální skládce.

Zbytky britského impéria dnes většinou přežívají ve skulinách globální ekonomiky. Patří mezi oblasti, které mají největší zisk z daňového krvácení způsobeného finanční globalizací. Mnohé z nich se staly přímo synonymem nechutnosti. Americké daňové úřady zuří nad Bermudami a [britský ministr financí] George Osborne pase po neplatičích na Kajmanských a Britských Panenských ostrovech.

Španělsko si už dlouho stýská nad rolí, kterou Gibraltar hraje v operacích ilegálních převaděčů, v praní špinavých peněz a v neregulovaném herním průmyslu, na které jeho regulační ruka nedosáhne. Vrcholem byla zpráva MMF z roku 2007, která se zabývá nedostatky gibraltarské finanční regulace. Status daňového ráje kolonii přinesl nebývalé bohatství. Toky nezdaněných peněz proudící skrz oblast, kterou považuje za na součást svého území, Španělsko stále více iritují.

„Britštější než Britové“

Tyto kolonie o sobě tvrdí, že jsou „britštější než Britové sami“ – s tím rozdílem, že neplatí Británii žádné daně a slouží jako daňové ráje pro britské peníze. Gibraltar se navíc specializuje na hazardní hry po internetu. Kolonie prohlašují, že jsou loajální vůči britské koruně, nikoliv však vůči britskému ministerstvu financí nebo finanční policii. Existují zde zábavní parky s tématikou Winstona Churchilla, emblematickými červenými poštovními schránkami, restauracemi, které servírují tradiční fish and chips a teplé pivo. Chtějí jen to pěkné a snadné a nic nepříjemného. A když se sousedi začnou vztekat, žádají ty, jejichž daně je chrání, aby jim na pomoc posílali vojáky, diplomaty a právníky.

Ve sporu mezi Británií a Španělskem je Británie jasně v právu. Ačkoliv se nepřipojila k schengenskému prostoru volného pohybu, všechny státy EU teoreticky umožňují svým občanům snadnější pohyb. Čtyřicet tři liber, které Španělsko navrhuje jako vstupní poplatek na své území, je přemrštěná částka. Mohlo by se zdát ironické, že se konzervativní ministři dožadují spravedlnosti před nenáviděnými evropskými soudy, právě zde je však nutné spor řešit. Právní spor je lepší, než si hrát na válku.

Zároveň je ale těžké věřit, že slušný vyjednávač by nedokázal několik staletí dlouhý spor vyřešit. Británie se několikrát snažila najít v otázce nezávislosti Gibraltaru kompromis. Margaret Thatcherová zahájila jednání v roce 1984, poté, co úspěšně vyřešila problémy Rhodesie a Hongkongu. Španělé Gibraltaru nabídli status autonomního území, jako má Baskicko nebo Katalánsku, včetně jazykové, kulturní a do velké míry i daňové nezávislosti. Jak se ukázalo v případě Hongkongu, přesun suverenity neznamená, že nový celek bývalou kolonii nutně politicky spolkne.

Kletbou je však nekompetentnost Španělska, která pouze posiluje zarputilost Gibraltaru. Zdržování na hranicích si podporu a nadšení davů nezíská, podobně jako si ji nezískalo maření argentinských přistání na vnějších Falklandských ostrovech. Španělsko požadovalo okamžitou suverenitu, ačkoliv má samo kolonie v severní Africe. To přitlačilo britské vlády ke zdi a vystavilo je tlaku koloniálních lobbistů, kteří mávají právem na sebeurčení. V referendu, které se na Gibraltaru konalo v roce 2002, podpořilo 98% obyvatel pokračování koloniální správy – na Falklandách tomu bylo podobně. K přístupu Thatcherové, která se mileráda vzdala Hongkongu a byla ochotná kývnout Madridu i Buenos Aires na „suverenitu se zpětným leasingem“, to má velmi daleko.

Svět za zrcadlem

Pravdou je, že britské daňové ráje se cítí bezpečněji než kdy před tím. Mohou se totiž spoléhat na dlouhou historii britské ochrany a nic jim nebrání obohacovat se v temných vodách globální ekonomiky. To vytvořilo populaci zlatých „Britů“, kteří trvale žijí v jakémsi světě za zrcadlem. Když jsem se jednoho občana Gibraltaru, který se prohlašoval za „150% Brita“, zeptal, proč neplatí alespoň 100% britské daně, prohlásil: „Proč bych měl platit na někoho, kdo bydlí tisíce mil daleko?“

Ačkoliv se snaží popírat jak dějinnou, tak zeměpisnou logiku, Gibraltar ani Falklandy nebudou nikdy zcela „bezpečné“. Oba dějinné přežitky se jednoho dne nějakým způsobem sloučí s místním větším zeměpisným celkem a přestanou mezinárodní vztahy iritovat. Pokud se světové vlády vynasnaží skoncovat s daňovými ráji, stane se tak ještě rychleji.

Mezitím si obyvatelé Gibraltaru mohou dál hlasovat, aby „zůstali Brity“, jak jen dlouho chtějí. Pokud však nepřistoupí na daně a disciplínu, kterou přijímá většina Evropanů, a přitom budou dál sát peníze z evropských finančních center, jen těžko mohou očekávat, že je jeden ze států EU bude před jiným chránit. Příležitostné šestihodinové čekání na přechodu La Linea je za odmítání přidat se ke zbytku normálního světa jen minimální daní.