Vyberte si jazyk
„Je nejvyšší čas zvěčnit Walesu. Zvěčnit ho jako hrdinu, jako štěstí, které Polsko potkalo,“ řekl mi v rozhovoru pro týdeník Reflex legendární pětaosmdesátiletý režisér Andrzej Wajda. Právě nyní začíná točit svůj další celovečerní film: WALESA.
Téma slibuje mnohé. Walesa není jen dělník, který až zázračně odstartoval pády totalitních režimů ve východním bloku. Je to člověk, o kterém se polské děti – na popud kontroverzního Institutu paměti národa – ve škole učí, že byl agentem tajné bezpečnosti s krycím názvem Bolek. Je to muž, kterého sice do prezidentského křesla vynesli pomalu na rukou, který ale Poláky zklamal. A zklamal je natolik, že když naposledy kandidoval na prezidenta, podpořilo ho jediné procento z těch, kdo mu provolávali slávu. Míra všeobecného despektu vygradovala, když polský tisk před pár lety uštěpačně popisoval, jak si Walesa na stará kolena přivydělává přednáškami o demokracii – pro americké turisty, kteří si při návštěvě Gdaňsku mohou vybrat, zda stráví hodinku s Walesou, nebo raději pojedou na vyjížďku lodí po okolí. Do toho všeho Walesova, se sebou samým spokojená dikce, musí iritovat i ty, kteří mají pro složitost existence v dobách komunismu pochopení.
Wajda však přesto předem avizuje, že hrdinu scénáře svého filmu chce vidět jen jako ikonu, „které se podařilo to, co se nepodařilo nikomu jinému, tedy svrhnout režim“. A deklaruje, že jeho film, má být v hlasité a vášnivé polské diskuzi o charakteru exprezidenta „protipólem k bádání Institutu paměti národa.“
Po návratu z Polska, kde se síly Wajdowa štábu už soustředí na oslavu žijící ikony, se ukázalo, že i naše česká ikona, že i náš první porevoluční prezident se právě stal novopečenou literární postavou. Největším Čechem v Tajné knize Ireny Obermannové.
Z díla plyne nejen to, že má Václav Havel posledních dvacet let opravdu výstřední vkus, co se žen týče. O Havlovi se v posledních měsících psaly v českém tisku samé znepokojivé zprávy, bulvár například prozradil: „Za Havlem chodí jeptišky!“ V Polsku by si ten titulek asi nikdo nevyložil nijak zle. Ale v ateistickém Česku fakt, že někoho navštěvují řeholní sestry, totiž nevěstí nic dobrého, ne-li úplně to nejhorší. A pak přijde Obermannová a barvitě popíše svou čerstvě ukončenou avantýru, včetně sexu se „svrasklou“ českou ikonou. A zamoří mediální prostor podrobnostmi o něčem, co většina veřejnosti v souvislosti s před očima odcházejícím Havlem, opravdu nechce vědět. Jenže věčně zhrzená milenka Obermannová jde ještě dál. V touze po senzaci a ještě větším prodejům svého deníčku usvědčuje Havla z pokrytectví. Ze zrady své podstaty. Ze zrady toho, co celý život hlásal a za což se nechal vysmívat. Ze zrady „pravdy a lásky“.
Jenže celá tahle tragikomická trapárna vypovídá nezáměrně i o české duši. A o rozdílném náhledu obou slovanských národů na pojetí vlastních dějin, vlastních historických postav.
Wajda chce na velikost a hrdinnost polské ikony vtisknout razítko. Svým filmem mu navzdory výzkumům Institutu paměti národa, které jak doufá, stejně zapadnou v toku dějin, zpečetit v polské historii právo na titul Největšího Poláka. Obermanová naopak tím, že si svou snůškou drbů a vlastních komplexů kopla do mnohem méně kontroverzní ikony téměř na jejím smrtelném loži, dokázala, že Čechům není svaté nic. Od nynějška už budeme vyslovovat spojení Největší Čech výhradně s ústy zkřivenými ironií.
