Vyberte si jazyk
Podél via Ostiense, se snaží všemi možnými způsoby projít nikým nezpozorováni. Pro afghánské uprchlíky, kteří uvízli v italském hlavním městě, se Řím opouští těžko. Je nemožné v něm žít, nemožné jej opustit. „Čekám tu na vyřízení mé žádosti o azyl,“ říká Samadeli. Tu samou větu zde opakují všichni. Ve dne je lze pozorovat, jak sedí u východu z metra na stanici Piramide, na lince B ve směru na Laurentinu, ve čtyřčlenných skupinách mezi prázdnými lahvemi od piva Peroni a použitými kapesníky. Mluví paštunsky (jazyk paštunského etnika v Afghánistánu) a k okolním cizincům chovají nedůvěru. Někteří z nich jsou velmi mladí, jiní zas staří. O azyl požádali všichni. „Chtěl bych jít jinam, ale jsem tu uvězněný. Byl jsem nucen požádat o azyl v Řecku, ale odtamtud jsem odešel, protože jsem se tam měl špatně. Tady tu a tam aspoň pracuji. Pomáhám příteli. Nemohu zůstat, nemohu odejít. Opravdu bych nechtěl, abych se musel opět vydat do Atén. A teď se nemohu ani vrátit do Kábulu, mého rodného města.“
Jsem člověk, ne uprchlík
Všechny příběhy jsou téměř totožné, svědectví jednoho tak mluví za všechny: přechod Íránu, Turecka, plavba na moři, pak Řecko a konečně příjezd do Itálie, kde čekají v tranzitu dlouhé měsíce. Podle nařízení Dublin II musí být žádost o azyl předložena v prvním členském státě, do kterého cizinci přicestují. Tím bývá velmi často Řecko, které je však pouze přestupní stanicí. „Nevěděl jsem ani, jestli se budu moci dostat do Itálie, kde jsem se měl sejít se svým bratrem,“ vypráví dvacetiletý mladík. „Ani jsem nevěděl, kde požádat o azyl. V Řecku mi vzali otisky prstů, a ačkoli jsem chtěl žít šťastně a v bezpečí v Evropě – proto jsem ostatně opustil guerillu v Afghánistánu – se tu nakonec cítím jako vězeň. Z Atén jsem utekl stejně jako předtím z Ghazni. A nic se nezměnilo. Kamkoliv přijdu, tak jsem uprchlík a ne člověk.“
V táboře, který slouží jako noclehárna, trochu dál od nádraží stojí neuspořádaně stany. Jeden vedle druhého, oddělené prádlem, které se suší. Samadalimu to připomíná pohoří Safed Koh. „Přivoňte si k tomuto kusu kůže, který jsem si přivezl ze své země!“ Ghazni (město vzdálené 200 kilometrů na západ od Kábulu) je vyhlášené výrobou prošívané kůže. Právě v tomto pohoří se ukrývají talibanci. Řada lidí se domnívá, že tam svůj úkryt našel i Bin Ladín. Uprchlíci ze Safed Koh se zase ukrývají pod starým nákladním vagónem. Mezi koly. V Římě, Itálii, Evropě. „Až do včerejšího dne tu byl jeden chlapec, který spal vedle mého stanu. Zůstal tři měsíce a pak odešel. Odvedli ho do centra, protože mu bylo jen patnáct let.“
Z tábora do tábora
Neustálá fluktuace osob v táboře neumožňuje vytvoření společenství, které by bylo ke svým členům solidární. Alem přichází do tábora čas od času na návštěvu. „Nechodím sem za nikým určitým,“ vysvětluje. „Těch, co tu zůstávají dlouhodobě, není mnoho. Většinou jsou to dospělí. Chodím se především ujistit, že jsou v bezpečí a daří se jim přežívat.“ On sám přicestoval do Itálie v patnácti letech po smrti svých rodičů. Po cestě Peloponéským poloostrovem strávil v Ostiense pouze dvě noci. „Pak mě dali do pěstounské péče. Politický azyl mi udělili, ale čekání (dva roky) byly strašné. Měl jsem strach.“ Alem dnes studuje v Římě účetnictví a jeho ukázkový příběh se dokonce stal součástí pěti osudů v knize La città dei ragazzi spisovatele Eralda Affinatiho. „Chtěl bych o tom napsat. Sám. Svůj příběh. Vydat svou knihu,“ dodává Alam s úsměvem.
