Vyberte si jazyk
Britský ministerský předseda David Cameron ve svém projevu v Ankaře 27. července vyslovil nelibost nad pomalým tempem rozhovorů a slíbil, že bude za vstup Turecka do EU bojovat. Bývalý ministr pro evropské záležitosti za labouristickou stranu Denis MacShane tuto zprávu na stránkách deníku Guardian přivítal. „To, že David Cameron dnes v Ankaře přijal za svouturkofilní diplomacii Tonyho Blaira, bychom měli uvítat,“ píše a připomíná čtenářům, že to byl právě bývalý britský premiér, komu se „samotnému podařilo přimět Evropskou radu k tomu, aby začátek vstupních rozhovorů s Tureckem odsouhlasila.“
Avšak Cameron čelí „uvnitř EU jinému rozložení sil.“ Německo a Francie byly dříve Blairově iniciativě nakloněny, avšak nyní se ohledně možnosti vstupu Turecka do EU stavějí jasně proti. MacShane vyzdvihuje „Cameronovo rozhodnutí odejít z hlavní středopravicové politické skupiny, kde rokují Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy spolu s ostatními vládními stranami EU, znamená, že hlas Británie v klíčové debatě EU o Turecku chybí.“
Své šance si snižuje i Turecko samo, domnívá se MacShane. „Turecký ministr obchodu včera uvedl, že Turecko bude ignorovat, vlastně porušovat sankce EU proti Íránu. Opravdu toto Ankaře ve chvíli, kdy se chce dostat do EU, pomůže?“ Také jsou zde zbytky věčné kyperské otázky. „Tím, že Turecko odmítá dojít ke kompromisu ohledně legitimních kyperských zájmů, se mu daří učinit z kamínku v botě kaktus v kalhotách.“ „Nicméně,“ dodává, „Turkofobové v EU se skrývají právě za řeckým a kyperským manévrováním v kyperské otázce.“
Britský europoslanec za Konzervativní stranu Daniel Hannan v listu Daily Telegraph vítá Cameronův proslov a útočí na EU kvůli jejímu „nečestnému a ponižujícímu zacházení s lidnatým muslimským sousedem.“ Členství Turecka, je podle jeho názoru „strategicky cenné. Je to způsob jak posílit hlavní světovou muslimskou demokracii a možná během tohoto procesu zároveň i oslabit eurofederalismus.“
Od té doby, co v říjnu 2005 započaly přístupové rozhovory, Brusel jen „mával falešnými sliby.“ „Donutil je přijmout ponižující reformy: od změn statutů menšin až po dějiny masakru Arménů z roku 1915. Kárá je ve chvíli, kdy omezují symboly islámské zbožnosti a poté je kárá jako fundamentalisty ve chvíli, když tak nečiní.“
Ale, „pokud bych byl Turkem,“ píše euroskeptický poslanec Evropského parlamentu, „tak bych byl proti členství v EU. Turecko je dynamická země a – v ostrém kontrastu s EU – s mladou populací. Poslední věc, kterou potřebuje je 48 hodinový pracovní týden, Společnou zemědělskou politiku, euro a zbytek aparátu bruselského korporativismu. Proč byste se měli poutat k upadajícímu světovému hospodářství, když máte na východě rozvíjející se nové trhy?“
Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung skepticky rozebírá Cameronovu narážku na to, že po státu, který je členem válčící koalice NATO v Afghánistánu, se chce, aby „hlídal tábor, ale nesměl sedět uvnitř ve stanu.“ Pokud je kritériem členství v NATO, „tak by EU měla mezi sebe vzít i Kanadu – a také Američany. Obě země toho mají s Evropou společného více než méně a z geografického hlediska je ‘evropská’ jen malá část území Turecka. Ale vážně: Proč se Cameron vlastně domnívá – a to s takovou vervou – že může Evropu jen tak přeskočit? Rozpory mezi Brity na jedné straně a Paříží a Berlína na straně druhé je obrovský – a tento klíčový prvek obejít nelze.“
Amanda Paulová v istanbulském deníku Zaman poznamenává, že „dosavadní cesta byla plná výmolů a že Turecko směřuje do Bruselu po ‘okreskách’ a nikoliv po ‘dálnici’.“ Klíčové členské státy, upozorňuje, sice mohou považovat Turecko za cenného partnera strategického významu, ale zároveň se domnívají, že je zkrátka moc jiné. „Heslo EU ‘jednota v různosti’ se tak na Turecko zřejmě nevztahuje,“ dodává uštěpačně Paulová.
Povede Cameronův projev k něčemu? „Turecko po něm bude moct chtít, aby dokázal, že jeho slova jsou více než neupřímnými sliby. To by se například mohlo projevit tlakem ve věci kyperské otázky.“ Problémem však je, že i při té nejlepší snaze na světě, negativní pojetí Turecka v procesu „masivní transformace“ skoro vždy převáží. „Na Turecko se hlavně pohlíží jako na hezké místo pro dovolenou, ale absolutně nikoliv jako na zemi, kterou bychom chtěli jako součást našeho klubu.“
„EU a Turecko jsou na horské dráze. Zažily hodně stoupání i klesání a ještě více jich je před nimi Naneštěstí horské dráhy nikam nevedou. Jejich posláním je jezdit stále dokola s občasnou přestávkou na oddech. To se může také ukázat jako případ vztahů mezi EU a Tureckem,“ uzavírá Paulová.
