Vyberte si jazyk
Lisabonská smlouva oslavila 1. prosince své první výročí. Důležité události posledních 12 měsíců však její narozeniny poněkud zastínily. Vstup v platnost nové Evropské ústavy se časově shodoval s nástupem dluhové krize v Řecku, která brzy vyústila ve finanční krizi eurozóny. Tato krize ukázala, že smlouva byla od samého začátku zastaralá. Po desetiletí očividných úspěchů nyní s úděsem zjišťujeme, že Evropa není vybavena k obraně své měny.
Smlouva však naštěstí obsahuje plány mechanismů, které by vést k nezbytným změnám, i když někteří před těmito údajně předčasnými modifikacemi bijí na poplach. Evropa se nakonec rozhodla naslouchat mnohým eurofilům, jejichž varování byla po několik dlouhých let přehlušována euforií trhů. I my jsme v poslední době znovu uslyšeli hlas Jacquese Delorse, bývalého předsedy Evropské komise a velkého budovatele Unie, který před nedávnem prohlásil: „Ekonomická a měnová unie se stala obětí finančního kapitalismu a selhání způsobeného nezodpovědností našich leaderů.”
Podle něj je toto selhání způsobeno „snahou budovat měnovou unii bez unie hospodářské.” Delors se o absurditě světa, ve kterém žijeme, vyjadřoval s ironií. „Trhy nás dnes varují, že když nesnížíme náš deficit, tak na nás zaútočí. Jelikož však strategie snižování deficitu vedou ke snížení růstu, potom okamžitě slyšíme: ‘Zaútočíme na vás, protože dostatečně nerostete’.” „Jsme svědky návratu populismu,” dodal ještě Delors. Jde o znepokojující renesanci, jelikož populismus se neprojevuje pouze v národních volbách, ale též v Evropské radě.
Pihy na kráse
Marco Incerti z Centra pro evropská politická studia (CEPS), vysvětluje: „Jedním z problémů Lisabonské dohody je to, že během projednávání Evropské ústavy (projektu, který nebyl doveden do cíle, ale nová smlouva jej z 90 % převzala), nebyly problémy, se kterými se dnes musíme vypořádávat a které tehdy ještě nebyly patrné, vůbec vzaty v úvahu.” „Současná situace nemůže dále trvat,” myslí si Incerti, „jelikož nám chybí nástroje k řešení určitých palčivých otázek,” zvláště v oblasti financí.
„To, že se ke každému rozhodnutí musí sejít šestnáct lidí [vedoucích představitelů Eurozóny] není normální,” uzavírá. Jedním z hlavních cílů smlouvy bylo dodat EU navenek jednotný hlas. Z tohoto důvodu byla vytvořena funkce stálého předsedy Evropské rady a byla též posílena moc evropské diplomacie. Po roce je na zhodnocení výsledků stále ještě brzy. Herman Van Rompuy se snažil o prosazení souhlasu v nejkritičtějších situacích, kdy byla Unie, jak sám uvedl, na „pokraji katastrofy”. Jeho rozhodnutí svolat v únoru evropské leadry států a způsob, kterým vedl expertní tým rozvíjející společné ekonomické řízení, přispěly ve srovnání s nerozhodností jednotlivých vedoucích představitelů k vytvoření konstruktivního prostředí.
Kakofonie je zdrojem chaosu
Marco Incerti i jiní se shodují, že „Van Rompuy se svého úkolu zhostil lépe, než se čekalo”. Co se týče Vysoké představitelky pro zahraniční věci, bylo by zatím nesprávné snažit se o podobné hodnocení. Catherine Ashtonová věnovala všechnu svou energii ustavení evropské služby pro zahraniční činnost, „nástroji, který má velký potenciál”, jak tvrdí analytik think-tanku CEPS.
„Co mi dělá starosti,” zdůrazňuje však Iñigo Méndez de Vigo, europoslanec za pravicovou Lidovou stranu a jeden z právníků, kteří se na přípravě ústavy nejvíce podíleli, „je, že tolik jednotlivců se snaží jménem Evropy mluvit: Van Rompuy, José Barroso [předseda Evropské komise], hlavy států a vlád [v rámci šestiměsíčního rotujícího předsednictví] a nyní se k nim přidal i Jean-Claude Trichet [předseda Centrální evropské banky] […] Tato velká kakofonie je zdrojem zmatku.”
Enrique Barón, bývalý předseda Evropského parlamentu, prohlásil, že „Evropská rada se pomalu stává hospodářskou vládou EU a Evropský parlament získává nové pravomoci.” Jedna věc je po roce trvání smlouvy jasná: europoslancům se již podařilo být více slyšet, ať již se jedná o ustavení nových podmínek smlouvy o předávání bankovních dat, která byla dříve uzavřena mezi členskými státy a Spojenými státy, či požadavků, aby Parlament hrál větší roli v diskuzích o rozpočtu Unie.
Bilance
Catherine Ashtonová stále nemá své místo
„Rok Ashtonové: to všechno jen kvůli tomuhle?“ ptá se narovinu Le Soir v den výročí vstupu v platnost Lisabonské smlouvy. Podle belgického deníku „toho bylo hodně řečeno o belgickém premiérovi [Herman Van Rompuy], jehož výkonnost je uznávána, ale jehož diskrétnost se může jevit jako problém. Naproti tomu zaslechnout byť jen sebemenší chválu na Britku je takřka nemožné. V nejlepším případě o ní někteří tvrdí, že je potřeba ponechat jí ještě trochu času…“ Belgický deník konkrétně připomíná okolnosti jmenování Ashtonové: „neuvěřitelný řetězec nepříliš slavných událostí politikářského charakteru, který začala startem z Blairova týmu…“ „Každopádně za celý rok lze jen těžko vysledovat dopad její činnosti na mapu světa,“ konstatuje s hořkostí deník. „Z aplikace nového způsobu fungování Unie vyšel jako jasný vítěz pouze Evropský parlament,“ podotýká Le Soir, podle nějž parlamentní „debata ožila a zpolitizovala se a naši poslanci se snaží ukázat svůj nový vliv na mnoha agendách: respektování soukromí (Swift), finanční regulace, Evropská služba pro vnější činnost, a z nedávné doby rozpočet na rok 2011 a budoucí financování.
