Vyberte si jazyk
Přicházejí nenápadně – nakoupí menší kapitálový podíl v některé firmě. A pak čekají, až bude podnik anebo některý jiný akcionář potřebovat peníze. Ty angolským investorům nechybějí. Ve firmě postupně získávají čím dál větší podíl, až se ocitnou v dominantním postavení, které jim umožňuje jmenovat členy správní rady a převzít moc.
Bankovní sektor, jednoznačný symbol moci (Angola má silné postavení ve vícero portugalských finančních ústavech), není jediným předmětem zájmu této portugalsky mluvící africké země. Investoři, kteří mají v Angole blízko k moci soustředěné v rukou prezidenta Josého Eduarda dos Santose, si nicméně udržují své vlastní strategie, jež nejsou tak homogenní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pronikli také do médií, energetiky, a dokonce i zemědělsko-potravinářského průmyslu. V posledních letech skoupili Angolané velké zemědělské pozemky v různých koutech Portugalska, od Doura po Algarve.
„Víno a olivový olej jsou vysoce žádanými produkty, které se v Luandě [hlavním městě Angoly] prodávají za přemrštěné ceny. Proto se Angolané rozhodli nakoupit pozemky k jejich pěstování a výrobě v Portugalsku, díky čemuž mohou kontrolovat celý obchodní proces,“ vysvětluje ředitel jedné vývozní a dovozní firmy.
Názornou ilustrací angolských strategických postupů v Portugalsku je případ BCP (Banco Comercial Português). Firmě Sonangol (angolská státní ropná společnost) nedělalo v roce 2008, navzdory právě začínající krizi, příliš velké potíže koupit v této bance akcie za 469 milionů eur, odpovídající 9,99 % kapitálu. Na konci roku 2011 dosahoval podíl angolské ropné společnosti v portugalské bance už 12,44 %. Poté, co se stala většinovým akcionářem, převzala v BCP otěže a pozměnila celou její správní strukturu.
Zájem angolských investorů u BCP nekončí. Prezidentova dcera Isabel dos Santos kontroluje prostřednictvím společnosti Santoro Finance 9,99 % banky BPI (Banco Português de Investimento), a je tak v současnosti jejím třetím největším akcionářem hned po Španělech z La Caixa a Brazilcích ze skupiny Itaú. Podnikatelka vlastní rovněž 25 % Banco BIC Angola, která zvítězila v reprivatizaci Banco Português de Negócios.
I přes současné problémy, s nimiž se bankovní sektor potýká – nutnost navýšení vlastního kapitálu, potíže s likviditou – zůstává toto odvětví v centru pozornosti angolských investorů. Proč? „Přináší to jisté postavení, zvlášť když získáte dostatečně významný podíl a můžete jmenovat svého zástupce ve správních orgánech společnosti,“ vysvětluje zdroj blízký bankovním kruhům. Nehledě na to, jak dodává jeden vysoký portugalský diplomat, že „banka může sloužit jako odrazový můstek k dalším obchodním aktivitám“.
Opusťme tento sektor a podívejme se na ropu. Investor je nicméně stále tentýž: Sonangol. Jasně vymezeným zájmem je portugalská společnost Galp a strategii jejího dobývání zahájil odkup 45% podílu ve společnosti Amorim Energia, která je sama vlastníkem 33,4% podílu v Galpu. Cílem je samozřejmě zajít ještě dál. Peníze očividně nepředstavují problém, jak dokládají četné investice v dalších odvětvích, jako jsou telekomunikace nebo média.
ZON si Isabel dos Santos vytyčila za svůj osobní cíl. Prostřednictvím svého holdingu Kento odkoupila v této předplatitelské televizní společnosti, v jejímž čele stojí Rodrigo Costa, 10% podíl. Zůstane jen u toho? Zřejmě ne.
Co se týče jiných odvětví činnosti, je tu společnost Newshold, kterou z 91,25 % kontroluje Pineviews Overseas (se sídlem v Panamě) a která vlastní podíly v různých portugalských mediálních skupinách. Oficiálně je vlastníkem více než 15% podílu ve společnosti Cofina, které patří několik deníků, jako Record, Correio da Manhã nebo Jornal de Negócios. Kapitálový podíl má i ve společnosti Impresa, jež je vlastníkem časopisů Visão a Expresso a televizní stanice SIC.
Proč se ale Angola v posledních deseti letech o Portugalsko tolik zajímá? Hospodářský aspekt (my [Portugalci] jsme v recesi, oni v plné expanzi) je jen částečnou odpovědí. Zbývající část by se dala shrnout do jednoho slova: politika. Mezník ve vztazích mezi oběma zeměmi znamenalo uzavření mírových dohod v Bicesse [v roce 1991 bylo mezi znepřátelenými stranami v angolské občanské válce uzavřeno dočasné příměří; dohody měly vést k prvním demokratickým volbám], jejichž podpis Portugalsko zprostředkovalo. Stejně tak lze říct, že existovala doba před a po Aníbalu Cavacu Silvovi [tehdejší portugalský premiér, dnes prezident republiky].
Rozhodnost Lisabonu napomohla (a stále napomáhá) k vytváření příznivých vztahů mezi institucemi obou zemí a Portugalcům umožnila definitivně otevřít ekonomické brány Angoly, tentokrát již v ovzduší míru. Spolu s politickým sblížením přišel i obchod. Každé státní návštěvy (José Eduardo dos Santos navštívil Lisabon v roce 2009), ať z té, či oné strany, se neúčastní pouze zástup ministrů, státních tajemníků a poslanců, ale pravidelně také skupina podnikatelů, kterou obvykle vedeAgência para o Investimento e Comércio Externo de Portugal (AICEP, portugalská vládní agentura pro investice a zahraniční obchod).
Politici v podstatě plní funkci jakýchsi obchodních zástupců. A čím je dvoustranných dohod víc, tím lépe.
