Až Kaddáfí vyhraje

„Arabské jaro“ se evropským představitelům skutečně příliš nevyvedlo. Poté, co propásli příležitost během „jasmínové revoluce“ a co se jí na poslední chvíli zmatečně chopili v případě povstání proti Mubarakovi, měli možnost ztracenou příležitost dohnat v půli února, kdy vypuklo povstání v Libyi. Tuto novou příležitost prosadit se jakožto silný aktér na mezinárodní scéně, který dokáže ovlivňovat běh událostí, ale Evropa opět nevyužila. Důvody jsou stále tytéž: amatérismus, nejednotnost, váhavost a absence dlouhodobé vize.

Amatérismus proto, že evropští představitelé počítají s nevyhnutelností dominového efektu: Po tuniském vůdci bin Alím a Egypťanu Mubarakovi musí přece nutně padnout i Libyjec Kaddáfí. To ale špatně znali libyjskou džamáhíríji a mocenský systém, který po více než čtyřicet let upevňoval její vůdce. Nejednotnost a váhavost proto, že se představitelé Unie k seriózní diskuzi o postupu EU sešli až tři týdny po vypuknutí revoluce na východě Libye, a ani na „naléhavém“ zasedání Evropské rady 11. března nedokázali předložit víc než slib, že prověří „všechna řešení nezbytná k ochraně civilního obyvatelstva“. Rovněž se dohodli, že „v co nejkratší lhůtě“ svolají trojstranný summit s Ligou arabských států a Africkou unií s cílem „reagovat na tuto krizi“. Kaddáfího vyzývají, aby „se okamžitě vzdal moci“, a jeho režim už nepovažují za legitimního „partnera EU“. Tedy celkem vzato nic, co by diktátora zahnalo do úzkých a nutilo povolit sevření.

V terénu se zatím poměr sil obrátil ve prospěch Kaddáfího. Postoj Evropy tak začal být choulostivou záležitostí a chybějící dlouhodobá vize znepokojujícím problémem. Tím, že libyjskému diktátorovi odepřeli „důstojný“ odchod ze scény v době, kdy byl v tísni, následným odmítnutím francouzsko-britského návrhu na vyhlášení bezletové zóny – čili jinými slovy vojenský zásah proti Kaddáfímu – pod záminkou, že k němu nebyly naplněny podmínky (nevybíravé útoky na civilní obyvatelstvo, rezoluce Rady bezpečnosti OSN a podpora ze strany arabských států), a odmítnutím podpořit Prozatímní národní radu jinými prostředky Evropané riskují plukovníkovo vítězství. A také to, že se jim u dveří usadí zřízení, které Serge Michel nazval v listu Le Temps „prosperující Severní Koreou uprostřed Středomoří“. Očividně nepočítali s „plánem B“ pro případ, že by plukovník zůstal v Libyi vládcem. Skvělý tah.