Vyberte si jazyk
Jizvy se dávno ještě nezhojily, ale Gazeta Wyborcza už dokázala dobře vystihnout, čeho jsme v těchto dnech svědky: „konce 24leté války na Balkáně“.
Patnáct let po intervenci NATO a po dlouhých měsících vyjednávání pod záštitou EU podepsaly Srbsko a Kosovo 19. dubna dohodu o normalizaci vzájemných vztahů. Gesto je právem označováno za historické, přestože nezahrnuje fakt uznání Prištiny Bělehradem a přestože bude ustanovení nezávislosti oblastí se srbskou většinou v praxi určitě složité.
O necelý týden později přišel srbský prezident se symbolickým gestem, tentokrát vůči bosenským sousedům. Scéna nezanechá tak silný dojem, jako když německý kancléř „na kolenou“ omluvil za „zločin v Srebrenici“, uznal odpovědnost Srbska za genocidu v roce 1995 a otevřel cestu k dialogu, který také rozhodně nebude snadný.
Tyto dvě události mají společného jmenovatele: touhu obrátit list za válkami v bývalé Jugoslávii a vydat se cestou k Evropské unii. V době krize evropského projektu nám západobalkánské země ukazují, že si Evropská unie ještě uchovává jistou „měkkou sílu“ a přitaživost, díky níž se jí daří stabilizovat a demokratizovat své nejbližší okolí.
Ale touha Srbů (kdo by věřil tomu, že nacionalista Nikolić a jeho premiér a bývalý mluvčí Slobodana Miloševiče Ivica Dačić udělají tento dvojí krok?), Kosovanů a v delším horizontu Bosňanů po Evropě může být pro Evropskou unii nebezpečná. Otevírá totiž prostor dvěma možnostem, mezi nimiž bude třeba najít úzkou střední cestu.
Pozitivně zareagovat na projevy dobré vůle a přijmout Srbsko (které má ze tří uvedených zemí k členství nejvíc našlápnuto) v nejbližších letech do Unie, znamená vystavit se riziku uspěchaného a špatně připraveného dalšího rozšíření EU. Ekonomika, státní struktura, soudnictví a obecněji vzato politické praktiky nové členské země budou ještě příliš vzdáleny evropským normám. Výsledkem by mohl být nepřátelský postoj evropského veřejného mínění a deziluze v zemi. Na druhou stranu zohlednit zpoždění Srbska v těchto oblastech a odložit perspektivu jeho vstupu do Unie může představitele země a celou společnost připravit o reformistický a demokratický elán.
Srbsko a jeho sousedé jinými slovy stvrzují povzbudivé signály posledních dnů a Unie bude muset načrtnout perspektivu a zároveň vytyčit meze. Cvičení z politické geometrie, v níž si vždycky počínala nešikovně. Přijetí Kypru, které mělo přispět k řešení problému turecké okupace poloviny ostrova, nebo nevydařené diskuze s Tureckem jsou toho připomínkou. A to, že je Balkán výbušným regionem, už je dnes takřka klišé.
Přijetí Chorvatska do EU 1. července není nahodilé. Není žádných pochyb o tom, že představitele Bělehradu tlačí k tomu, vyhnout se zařazení do skupiny malých balkánských států bez perpektivy členství. Musí být ale příležitostí, jak nedávno připomněl politolog Jean-Sylvestre Mongrenier, „postavit právní stát do středu politiky rozšiřování“. A lépe se tak připravit na nové příchozí a vyhnout se temným zítřkům.
