Německý Bundestag v Berlíně. Foto: Wolfgang Staudt

Berlín přetváří budoucnost Unie

Přijetí Lisabonské smlouvy Německým ústavním soudem otevřelo Berlínu cestu k její ratifikaci. Bližší pohled na rozhodnutí soudu ale podle Wolfganga Münchaua z Financial Times naznačuje, že rozsáhlejší evropská integrace čeká až na novou generaci.

Zveřejněno dne 14 července 2009 v 13:26
Německý Bundestag v Berlíně. Foto: Wolfgang Staudt

Tento měsíc vydané prohlášení Německého ústavního soudu o tom, že Lisabonská smlouva je kompatibilní s německým ústavním zákonem, přijal Brusel s velkou úlevou.

Německo bude moci smlouvu ratifikovat do konce roku. Ovšem při četbě 147 stránkového dokumentu vychází najevo, že Soud došel ke zdrcujícímu verdiktu, pokud jde o pokračování evropské integrace. Za protiústavní totiž označil například spolupráci v oblasti daňové politiky či vytvoření evropského vojenského velitelství.

Toto rozhodnutí se netýká pouze budoucího postoje Německa vůči evropské integraci; dopad bude mít rovněž na ty státy, které se k Lisabonu ještě s konečnou platností nevyjádřily.

Verdiktem by se tak mohli chtít blíže zabývat například irští voliči, kteří budou v říjnu o smlouvě hlasovat v druhém kole referenda. Ti, kteří se rozhodnou pro „ano“, se pro něj rozhodnou s vědomím, že může trvat hodně dlouho, než se objeví nějaká nová smlouva. Pro naši generaci by to mohla být poslední šance.

Newsletter v češtině

Rád bych v tomto dokumentu upozornil na tři aspekty týkající se rozdělení moci mezi členskými státy a Evropskou unií. Zaprvé Ústavní soud zaujímá velice jasný postoj k principu svrchovanosti. Nejvyšší pravomoc musí zůstat soustředěna na jednom místě – to znamená pro tuto chvíli v rukou členských zemí. Pokud by nějaká země chtěla svou svrchovanost přenést na Evropskou unii, musela by se vzdát své národní Ústavy a přijmout místo ní evropskou verzi tohoto dokumentu. Protože k takové situaci ve skutečnosti asi těžko dojde, rozhodl se Soud, že veškerá suverenita bude v Unii národní.

Moc sdílet lze, svrchovanost nikoliv.

Zadruhé Soud neuznává Evropský parlament jako skutečný zákonodárný sbor reprezentující vůli jednoho evropského lidu, ale jako reprezentativní útvar členských států.

Evropský parlament se nechová jako pravý parlament. Neexistuje v něm formální opozice ani uskupení podporující vládu. Lisabonská smlouva posiluje pravomoci Evropského parlamentu, ale z pohledu Soudu neřeší jeho prvořadý nedostatek, tedy to, že Parlament nepředstavuje efektivní kontrolní orgán výkonné moci EU.

Třetím – a nejdůležitějším – aspektem je to, že Soud zaujal jasné stanovisko k otázce evropské integrace. Kde končí integrace? Odpověď zní: tady a teď. Soud prohlásil, že členské země si musejí svou suverenitu zachovat v následujících oblastech: trestní právo, policie, vojenské operace, daňová politika, sociální politika, vzdělávání, kultura, média a vztah k náboženským skupinám. Jinými slovy, evropská integrace s Lisabonskou smlouvou končí.

Zformulovat v budoucnu jinou evropskou smlouvu, která by se týkala materiálních otázek a zároveň byla v souladu s tímto rozhodnutím, bude obtížné.

To, že daňová politika figuruje na seznamu oblastí, o nichž rozhodují členské státy, je zajímavé vzhledem k probíhající debatě na téma reakce na krizi. Sdílím názor Soudu, který usiluje o to, aby otěže makroekonomické politiky držela v rukou stabilní rozhodovací struktura. Soud se ale vydal špatným směrem, když odpovědnost za daňovou politiku ukotvil výhradně v rovině národní. Rozhodnutí, které vylučuje efektivní řízení ekonomické krize v jednotné měnové zóně tím, že právo činit závažná rozhodnutí dává členským zemím, není v souladu s dlouhodobou udržitelností jednotné měny. Netroufám si předvídat, co by se mohlo stát, kdyby vypukl nějaký skutečný konflikt.

Rozhodnutí Ústavního soudu reflektuje politickou náladu post-bismarckovské, nacionalistické éry, která v tuto chvíli vládne v Berlíně. Všichni ti, kteří uvízli v měnové unii spolu s Německem, by se měli přinejmenším vážně znepokojovat.

Debata

Evropské pravomoci pro berlínský parlament?

Bavorští křesťanští demokraté, inspirováni rozhodnutím Německého ústavního soudu, požadují právo na to, aby mohli více zasahovat do evropského rozhodování. Podle předsedy Křesťanskosociální unie (CSU) Horsta Seehofera by doprovodný zákon k ratifikaci Lisabonské smlouvy v Německu, o němž se bude hlasovat, měl dvěma komorám federálního parlamentu umožnit vyjádřit se ke každému rozhodnutí evropských ministrů. Tato myšlenka, uvedená v Rakousku do praxe v roce 1995, rozděluje CSU na dva tábory: „Příliš velká národní účast by byla hloupostí a paralyzovala by rozhodovací proces EU,“ domnívá se předseda skupiny CSU v Evropském parlamentu. „Větší dohled nad evropským rozhodováním je nutností,“ odpovídá Seehofer. Jeho názor podporuje levice, která rovněž požaduje maximální účast na rozhodování. 14. července by měla kancléřka Angela Merkelová situaci rozřešit.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma