Blahodárná diktatura?

Uplynulý týden byl poznamenán zveřejněním interních „kabelů“ vedoucích k americké diplomacii, o nichž prostřednictvím nejvýznamnějších evropských deníků zpravoval veřejnost po kapkách server WikiLeaks. Mimo jiné jsme se tak „dozvěděli“, že španělský premiér je považován za „romantického ponocovače“, ale ne tak velkého jako jeho italský protějšek. Že německá kancléřka je „teflonová“ a francouzský prezident „nedůtklivý“. Nic doopravdy nového.

Zajímavější jsou reakce, které tato odhalení vyvolala. Celosvětová politická scéna celou věc jednohlasně odsoudila; politikové se trumfovali ve vymýšlení trefných přívlastků. Co se tisku a veřejnosti týče, není už názor tak jednoznačný. Jmenovitě tisk osciluje mezi nadšením z informační many takto velkoryse poskytnuté a podrážděním z toho, že se médiím tímto způsobem vnucují informace.

Obecně vzato si na jednu stranu klademe otázku, jaké skutečné důvody vedly organizaci spoluzaloženou Julianem Assangem ke zveřejnění informací. Pochybujeme o přínosu této operace pro světový mír. Obhajujeme kult tajemství, který praktikuje diplomacie, jakožto záruku její efektivity a symbol raison d'Etat [zájem státu, veřejný zájem] a obáváme se, že v budoucnu ministerstva znásobí ochranná opatření. Kritizujeme „diktaturu průhlednosti“ a docházíme k závěru, že „jsou věci, které veřejnost nemusí nutně vědět“. Zkrátka a dobře není vhodné, aby se císař procházel nahý, a není vhodné to říkat nahlas.

Na stranu druhou jásáme: „Cablegate“ je ódou na průhlednost nezbytnou pro demokracii. Občané mají právo se o činnosti svých vedoucích představitelů všechno dozvědět a posledně zmiňovaní mají povinnost před nimi nic nezatajovat. Jak shrnuje The Economist, „organizace jako WikiLeaks jsou tím nejlepším, v co lze doufat pro zajištění klimatu průhlednosti a zodpovědnosti, která je nezbytnou podmínkou skutečné liberální demokracie“. Císař se musí procházet nahý a je třeba dbát na to, aby tomu tak bylo.

Není žádným překvapením, že první typ reakce je rozšířenější u „latinských“ národů, druhý v zemích severní Evropy (termín „anglosaxonský“ tu není příliš v oblibě). I když „Cablegate“ pravděpodobně neotřese základy geopolitické rovnováhy, má alespoň zásluhu na vyvolání debaty o blahodárných účincích průhlednosti a o tom, že díky internetu je pro vlády daleko složitější jednat ve skrytu. Pardon za to málo.