Blufování v atomové energii

Zpoždění, prudce vzrůstající náklady, stavební chyby – nový reaktor Olkiuoto ve Finsku měl být vlajkovou lodí evropského jaderného průmyslu. Místo toho v sobě soustřeďuje jeho nedostatky a zpochybňuje tak budoucnost celého odvětví.

Zveřejněno dne 13 dubna 2010 v 15:22
 | Výstavba jaderného reaktoru elektrárny EPR Olkiluoto ve Finsku

Jedním z nejdůležitějších míst pro energetické výzvy zítřka je třetí jaderná centrála v Olkiluotu za 3 miliardy eur, první na evropském kontinentě od katastrofické havárie v Černobylu v dubnu 1986. Pro francouzskou společnost Areva, světového lídra v oblasti civilní jaderné energie, to není jen velký projekt, ale i vitrína nových slavných zítřků. Vybaveno reaktorem EPR takzvané „třetí generace„, finské zařízení má sloužit jako výstavka atomové lobby, jejíž návrat na výsluní je v těchto dnech stejně hlasitý jako nečekaný.

Růžový radioaktivní mrak

Nic zde však nefunguje! Zpoždění se zvětšuje takovým tempem, že spuštění reaktoru do provozu, původně plánované na rok 2009, bylo nyní odloženo do roku 2011. A podle posledních zpráv to bude spíše v roce 2013. Ještě horší je kritika mnohých závad mezinárodními nevládními organizacemi, Greenpeace počínaje, které z Olkiluota udělaly hlavního koně svého boje proti nebezpečím, které by jaderná renesance lidstvu přinesla. Od počátku stavby před čtyřmi roky organizace Greenpeace poukázala na více než tisíc „incidentů“ a narušení bezpečnosti v procedurách stavby – litanie, která oproti všem očekáváním populaci nijak neodradila. Ta zůstává i nadále z 55% atomu nakloněna. Jde o paradox, protože v roce 1986 byli Finové jedni z prvních, kdo měli možnost vidět nad svým teritoriem přejít radioaktivní mrak z Černobylu.

Panikařící kvůli ohlašovanému konci uhlovodíků, v pasti klimatické krize a svých závazků snížit emise skleníkových plynů, vlády jedna za druhou ohlašují nový návrat k jaderné energii. Jakkoli byla po Černobylu v klinické smrti, dnes oživuje všude. Pouze s výjimkou Francie, kde resuscitaci nikterak nepotřebovala, protože její šarm zde nikdy nezeslábnul. Posuďte sami: Velká Británie plánuje alespoň dva tucty nových reaktorů. Německo, které v roce 2000 přijalo plán definitivního opuštění od jaderné energie pod vedením růžovo-zelené vlády kancléře Schrödera, nyní velí zpětný chod a v brzké době se pustí do „opuštění od jaderného opuštění„. Švýcarsko by rádo další tři reaktory: federální vláda v Bernu právě v této věci obdržela žádost od předních elektrikářů Konfederace. I v Itálii, hluboce nukleofobní zemi, právě Silvio Berlusconi rozhodl o radikální změně – s pomocí Paříže, která dodá atomové know-how. A co říci o Spojených státech, Rusku, Indii a Číně? Dohromady by mělo konstruovaných elektráren, těch, jejichž konstrukce je už v plánu a těch, které byly zatím jen navrhnuty, v příštích dvou desetiletích vyrůst na dvě stě! Ukrajina, hrdá vlast Černobylu, má v plánu dvacet dva dalších „řezů“ (reaktorů).

Ekologické jádro

Od té doby, co se nutnost snížit emise skleníkových plynů stala samozřejmostí, má nukleární energie, poprvé po dlouhé době, v ideologickém boji určité plus co se její budoucnosti týče: nevyrábí téměř žádné CO2. „Jaderná energie nepřispívá ke snížení emisí CO2,“ tvrdí Lauri Myllyvirta, mladý muž, který si získal reputaci tím, že se s pěti kolegy z hnutí Greenpeace na pět dní řetězy připoutal k vrcholu velkého červeného jeřábu na staveništi Olkiluota. „Vezměte si nejdříve dobu, po kterou trvá konstrukce a energetickou intenzitu nutnou k jejímu uskutečnění. Dále vezměte v úvahu ekologickou katastrofu, kterou představují uranové doly. Vezměte v úvahu stovky tisíců kilometrů, po kterých se musí převážet těžké náklady, aby se jaderné palivové tyče dopravily z místa výroby do elektráren a z elektráren na místo jejich znovuzpracování. Pak z těchto míst ještě na místa, kde se jaderný odpad dočasně uskladňuje. Přidejte konvoje kamionů, vojenské a policejní eskorty, protože uranium se nevozí kolem dokola jako uhlí.

Petteri Tiippana, více-prezident Stuku, finské autority dohlížející na jadernou energii, líčí obrázek, ze kterého mrazí v zádech. „Problém Arevy, který je koneckonců i problémem všech Finů, je to, že za dobu, která uplynula od konstrukce poslední jaderné elektrárny v Evropě, před více než dvaceti lety, byly veškeré kompetence ztraceny. Dodávám, že EPR je reaktor nového typu: to znamená, že Finsko nabídlo své území jako pokusného králíka. Mám dojem, že Areva se učí přímo při stavbě. Byli příliš optimističtí, dělali sliby, které nemohli splnit, postupovali příliš rychle, protože chtěli okázalou globální prezentaci.

Životnost OL-3 by měla být šedesát let, podle TVO, finské elektrické společnosti a vlastníka Olkiuota, která si EPR objednala. Začne-li reaktor fungovat v roce 2013, měl by být z provozu vyřazen kolem roku 2073. Pokud se nestane nepravděpodobný zázrak, Lauri Myllyvirta a Petteri Trippana, stejně jako autor těchto řádků, budou mrtví dlouho před tím, než bude instalace muset být definitivně demontována, což by mělo být kolem roku 2120. Ze všech existujících zdrojů energie je jaderná tou jedinou, která vytváří tak dlouhodobé závazky v osudu ještě nenarozených generací, jelikož trvalé řešení uskladnění jaderného odpadu ještě stále neexistuje.

France

Dekontaminace atomové elektrárny jako přivýdělek

Francouzské jaderné elektrárny si na ty nejrizikovější úkoly, při kterých dochází k vystavování radiaci, najímají sezónní pracovníky, často osoby bez trvalého bydliště. „Říká se jim ’jumpers’ – skokani. Anebo jaderní kočovníci,píše Alias, týdenní příloha italského deníku Il Manifesto. Zaměstnávají je dodavatelé společností EDF, GDF-Suez či Areva, které elektrárny spravují. Tito pracovníci „dostávají 80% kolektivních dávek ionizujícího záření, které francouzský jaderný park ročně vyprodukuje.“ Magazín vysvětluje, že se v oblasti ochrany před ozářením postupně upouštělo od doktríny nulového rizika ve prospěch mnohem volnějšího principu ALARA (As Low As Reasonably Acceptable, nejnižší možná rozumně akceptovatelná dávka záření). Řada těchto „jaderných kočovníků“ podalo kvůli následkům ozařování proti svým zaměstnavatelům žalobu. Tyto případy však zatím k ničemu nevedly. Promlčecí lhůta pro pracovní úrazy v jaderném sektoru je deset let. Tedy „dost času ke skrytému rozvoji nemoci a utajení příčin, které ji způsobily,“ dodává Alias.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma