Vyberte si jazyk
Malý exkurz do minulosti: v roce 1995 mírové rozhovory v Daytonu vyústily v dohodu, jež ukončila válku v Bosně (1992-1995). Avšak tento kompromis nestačil na to, aby se v zemi zahájil demokratický a ústavní vývoj. Země se rozdělila na základě etnických bodů zlomu a mezinárodní společenství nevytvořilo mechanismus, jenž by umožnil bosenskou ústavu, vzešlou z Daytonu, adaptovat na možnost nové reality.
Ústava nejenže legitimizuje rozdělení Bosny a Hercegoviny na dvě entity: srbskou „Republiku Srbsko“ a chorvatsko-muslimskou „Federaci Bosny a Hercegoviny“. Nacionalistům dává do ruky příliš velkou moc uplatnit veto vždy, když mají pocit, že jsou jejich zájmy v ohrožení. Současná ústava tak nyní brání rozvoji kultury kompromisu, která je životně důležitá pro další etapy integrace do Evropské unie.
Pochyby o strategii EU
Všechny tyto prvky odporují duchu a normám (vztahujícím se k lidským právům), které figurují v ústavách evropských států. Rozhodující otázka – tj., zda se země z dlouhodobého horizontu může či nemůže do EU integrovat – stejně v rámci této reformy padla. Avšak způsob, kterým byla vyjednávání doposud vedena, vystavila na odiv oprávněné pochyby týkající se strategie bývalého Vysokého představitele pro Bosnu a současného švédského ministra zahraničních věcí Carla Bildta, podobně jako kompetencích Bruselu v oblasti vnější politiky. Museli vědět, že řada bosenských politiků odmítala jakoukoliv změnu ústavy. Milorad Dodik, premiér Srbska se nechal slyšet ještě před zahájením vyjednávání, že novou ústavu považuje za zbytečnou.
Diskuze kolem víz ukazuje, o co vlastně Dodikovi celé jeho xenofobní a nacionalistické politice jde. Aby federální parlament dostal z Bruselu zelenou pro zjednodušení získávání víz pro Bosňany, bude muset nejprve schválit zákon proti korupci. Zákon musí též schválit obě entity, ze kterých se Bosna skládá. Dodik a jeho stoupenci tak mohou zákon blokovat i v případě, že se pro jeho schválení vysloví většina federálních poslanců. Protikorupční zákon Dodikovi vadí. Sám totiž figuruje v řadě skandálů.
EU promarnila své šance
EU měla vzít všechny tyto prvky v potaz před organizací dalších vyjednávání. Navíc, otevřít debatu o ústavě, aniž by probíhala debata v rámci společnosti je riskantní podnik. Bildt to nekonzultoval s Úřadem vysokého komisaře (OHR), nejdůležitější mezinárodní institucí v zemi, čímž tento klíčový prvek pro stabilitu země devalvoval. Kvůli tomuto procesu Úřad vlastně ztratil veškerou moc. Jinak podoba, kterou jednání nabírala, hluboce zneklidnila bosenskou populaci i umírněné: nedávno se dokonce mluvilo, jistě s určitou dávkou hysterie, o možnosti vypuknutí další války.
Neúspěch diskuze o ústavě učiní bosenský stát ještě více nemohoucí, než je jím dnes. Z ještě většího manévrovacího prostoru tak těží mafiánští nacionalisté, kontroverzní náboženští vůdcové a zkorumpovaní politici. Mohou manipulovat s bezbrannými chudými lidmi, kteří jsou jim vydáni na milost. EU a Carl Bildt bohužel svou příležitost propásli.
Jediný zbytek naděje tak ztělesňuje rozvíjející se občanská společnost, Spojené státy a fotbalová reprezentace, jejíž postup na mistrovství světa by vážně mohl změnit řadu věcí.
POHLED Z BOSNY
Nic se nezměnilo
„Vyjednávání v Butmiru, která se považují za poslední šanci na přežití Bosny a Hercegoviny skutečně selhaly,“ ujišťuje Oslobodjenje. Sarajevský týdeník se domnívá, že „mezinárodní společenství utrpělo ohromnou politickou prohru v Bosně a Hercegovině, která je její největší politickou laboratoří od Druhé světové války. ‘Co obvykle začíná dobře, končívá špatně,’ říká dávné přísloví. Neboť pro nás všechny, vše začalo v Daytonu, kde byla Bosna a Hercegovina možná zachráněna, ale za cenu nevyléčitelného postižení. Žádné další snahy nestačily k tomu, aby se země stala životaschopnou. Butmir tak není ničím jiným než zrcadlem těchto iluzorních snah. V Bosně a Hercegovině se nic nezměnilo: Srbové se zaklínají Daytonem, zatímco pro Bosňáky a Chorvaty zůstává tato dohoda velkým zdrojem frustrace. Pozice jedněch ani druhých se nepohly ani o píď. Země pokračuje ve své cestě do propasti. Člověk má dojem, že všichni čekají, až tam spadne a rozbije se v očekávání, že se tak věci dostanou na své místo. Čekání na to, že Evropa či Spojené státy to udělají místo nich je obvyklá praxe oligarchů u moci. Politické elity vzešlé z války se spokojí s tím, že vytěží co nejvíce ze svého pobytu na výsluní moci. A jde jim to docela dobře.“
