Vyberte si jazyk
Poslechněme si zatím názory (byť poněkud zjednodušené a parafrázované) jednoho veterána evropské politiky. „Evropská unie je mrtva, ať žije Evropa. Žádná další smlouva EU už nebude. ‚Reformní‘ dohoda podepsaná před třemi lety v Lisabonu byla vrcholem starého federálního snu. To představuje (jak dotyčný pokračuje) příležitost, nikoliv nezdar. „Dokážeme-li pohřbít federální mýtus, můžeme vytvořit odlehčenější a efektivnější evropský projekt, který by řídily z valné části národní státy, a ne Brusel. Můžeme vytvořit silnější, pragmatičtější evropskou mocnost – ‚Europe-puissance‘ – jež by chránila evropský životní styl před útoky ponurého jednadvacátého století.“
Kdo to zde mluví? Výraz „Europe-puissance“ mnohé napovídá. Tento veterán evropské politiky není Brit, ač se jeho názory velice blíží názorům britských vlád, které se střídají u moci už víc než půl století. Tímto veteránem je Francouz. Třiašedesátiletý Hubert Védrine, francouzský ministr zahraničních věcí v letech 1997-2002 a státní tajemník velice proevropského prezidenta Françoise Mitterranda v letech 1991-1995. Védrine nevyjadřuje pouze svůj osobní názor, ale i to, co považuje za novou evropskou politickou realitu. A nový realismus.
Těch, co žádají více pravomocí pro Brusel moc není
Ten ve skutečnosti není až tak nový. Evropské vlády upouštějí od federálních ambic už přinejmenším deset let, ne-li déle, aniž by dokázaly předložit nějakou koherentní vizi toho, jak by „Evropa“ budoucnosti vlastně měla vypadat. Ale přemýšlejme trochu. Odveta prezidenta Nicolase Sarkozyho za to, jak se do něj Brusel pustil kvůli jeho protiromské kampani, je pouze projevem Sarkozyho, který se chová jako Sarkozy. Ovšem odhodlání – a dychtivost – s jakou francouzský prezident zaútočil na Evropskou komisi, vypovídá o nové nedůvěře vůči Evropě, která vládne ve Francii jak mezi běžnými občany, tak v řadách francouzské vládní elity. Německá kancléřka Angela Merkelová nevyrůstala v prostředí jednotného trhu, EHS nebo v EU, ale v NDR. Její vize Evropy je pragmatická. Na rozdíl od kancléře Helmuta Kohla by bývala nikdy nevyměnila marku za euro proto, aby podepřela svou politickou pozici (a udělala radost Francouzům).
Jednu dobu profederální Itálie žádnou koherentní vizi Evropy nemá. Dříve federální Nizozemí znovu objevilo nacionalismus a začalo se orientovat na krajní pravici. Belgie je nadále federální Evropě nakloněna, ale Belgie takřka neexistuje. A Lucembursko je, jak nemístně prohlásil prezident Sarkozy, poměrně malé.
Obyvatelé Pyrenejského poloostrova se evropské debaty účastnili jen málokdy. Nově příchozí východoevropské země se k Unii připojily prostě proto, „protože tu byla“. Na to, jak důležitou roli Evropa sehrála na jejich cestě za demokracií a prosperitou, se často zapomíná (zvlášť ve východní Evropě). Jen málo hlasů volá v zemích bývalého sovětského bloku po federálnější Evropě a vlivnějším Bruselu.
Cameron se tria Merkelová-Sarkozy-Berlusconi nebojí
A Velká Británie? V programu konzervativní strany se při posledních volbách hovořilo o omezení EU na „asociaci členských států“, jinými slovy na mezivládní klub bez právně závazných smluv a předpisů. Koaliční smlouva s liberálními demokraty se na toto téma nezmiňuje.
Dokonce i noví euroskeptici Francouzi a Němci – včetně Huberta Védrina – hovoří o pružnějším mezivládním přístupu k novým evropským politikám (jako je zahraniční, obranná či průmyslová politika nebo společné výzkumné projekty). (Zatím ještě) neuvažují o tom, že by podkopali závazné smluvní předpisy, které podepírají jednotný evropský trh, že by zničili euro, evropský rozpočet nebo společnou zemědělskou politiku.
Každopádně se zdá, že se David Cameron nemá v Evropě, jíž vládne trojice Merkelová-Sarkozy-Berlusconi, moc čeho obávat. A neexistuje ani mnoho důvodů pro to, aby se Evropané při svém současném rozpoložení obávali Davida Camerona. Ten by dokonce mohl, pokud se Védrine nemýlí, přivést Evropu k pragmatickému, mezivládnímu, kooperativnímu a suverenitu respektujícímu modelu, který Velká Británie hájí už od začátku.
Skupina proti mezivládní herezi
Nemýlí se ale Védrine? Většina věcí, které v Evropě fungují dobře (tak dobře, že si to obyčejně ani neuvědomujeme), vychází z nadnárodních smluv: jednotný trh, díky němuž evropský průmysl přitahuje zahraniční investory; volná hospodářská soutěž, která nám přinesla levné evropské letecké tarify. Většina věcí, které v Evropě fungují špatně – jako například evropská zahraniční politika, jak před Lady Ashtonovou, tak po ní – se opírá o mezivládní, nezávazné a obtížně uplatnitelné dohody.
Takřka bez povšimnutí se minulý měsíc vytvořila uvnitř i vně Evropského parlamentu nová skupina bojující proti šířící se mezivládní "herezi" a bránící starou evropskou federalistickou víru. Skupina převzala jméno po italském politickém teoretikovi Altieru Spinellim, který je považován za jednoho z otců zakladatelů nadnárodního EHS/ES/EU modelu.
K členům patří bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors; francouzsko-německý revoltující student a dnešní politik za stranu zelených Daniel Cohn-Bendit či bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt. Ve svém programu prohlašují: „V době interdependence a globalizovaného světa se křečovitá upjatost na národní suverenitu a intergovernmentalismus nejen příčí evropskému duchu, ale znamená i odsouzení se k politické neschopnosti.“
Vedrinovy argumenty jsou „nesmysl“
Zavolal jsem Cohn-Benditovi a zeptal se ho, co si o Védrinově argumentu myslí. „Vždyť je to nesmysl,“ řekl mi. „Očividný nesmysl. Pokud se dnes podíváte, kde Evropa zaznamenala neúspěch – například v oblasti finanční regulace nebo klimatických změn – pak vidíte, že je to přesně tam, kde se vlády (na zasedání Rady ministrů) nebyly schopné mezi sebou na čemkoliv zásadním domluvit.“ Cohn-Bendit nicméně připouští, že v evropských hlavních městech došlo k radikální změně nálady. Ačkoliv Védrina kritizuje, v jednom z jeho hlavních argumentů se s ním shoduje: EU prochází krizí důvěry.
Otcové zakladatelé EU (která se zrodila coby EHS) věřili, že evropanství prosazované shora by nakonec mohlo vést k vytvoření jisté formy evropské politické identity. Bylo by tak možné (v „čím dál užší Unii“) vytvořit širší evropskou demokracii s určitou velkou evropskou vládou.
Deprimující ale pravdivý diskurz
V současnosti se zdá, že systém zavedený v padesátých letech už nefunguje. K tomu, aby Evropa získala větší sílu, by bylo zapotřebí více přímé demokracie. Národní političtí představitelé a úřady však nikdy více přímé demokracie nikomu nepřenechají, neboť to přináší moc a legitimitu. Bez této legitimity zůstane Evropa vzdálená a neoblíbená. A dokud bude vzdálená a neoblíbená, je jen malá šance, že by pro ni chtěli její občané více přímé demokracie.
Členské vlády z tohoto gordického uzlu po léta těžily (včetně během tak zvaného velkého období evropské prosperity). Se sedmadvaceti členy (a v budoucnu dalšími) a ztrátou nadšení pro Unii v Německu, ve Francii a v Itálii se Evropě jen těžko podaří prorazit skleněný příkrov, jenž jí brání v cestě za větším federalismem.
Védrinův diskurs je deprimující, ale pravdivý. Cohn-Bendit je inspirující, ale mýlí se. Z ‚čím dál užší unie‘, kterou slibovala Římská smlouva z roku 1957, by se mohla de facto stát ‚nikdy úzká unie‘. To ale neznamená, že je evropské instituce třeba zrušit nebo nechat zaniknout. Vystavili bychom se tak jen stejným celoevropským problémům – obchodu, imigraci, životnímu prostředí –, ovšem bez diskusního a rozhodovacího rámce.
Po celé Evropě se opět objevuje nacionalismus
Védrine mluví o rehabilitaci „národa“ bez oživování ničivých sil „nacionalismu“. Přitom ohyzdná tvář „nacionalismu“ se opět začíná objevovat po celé Evropě – počínaje Itálií přes Belgii, Maďarsko až po neotřesitelné Švédsko a Sarkozyho Francii. Je skutečně rozumné nechat v takové chvíli evropské instituce padnout?
Védrine neříká, jak současný – nedokončený – model nadnárodní Evropy nahradit jeho ‚dobrou novou Evropou‘. Ať si Britové říkají, co chtějí, evropský trh by bez evropských zákonů a institucí nepřežil jediný den. Védrine rovněž neodpovídá na Cohn-Benditův neodpověditelný argument: mezivládní dohody jsou de facto křehké a dočasné, protože vlády jsou rovněž křehké a dočasné. Jak by Védrine mohl vést svou novou politiku v oblasti obrany, zahraničních věcí, průmyslu a výzkumu bez toho, aby padl do nástrah politického pokeru, který se mění stejně rychle jako vlády? Změna by mohla přijít v podobě nesourodého zmatku. Anebo by to mohla být změna koherentní, chtěná, průhledná a demokratická: formální přijetí skutečnosti, že Evropské spojené státy představují neuskutečnitelný a možná destruktivní sen, ale že nadnárodní instituce jsou v evropských rozhodovacích procesech víc potřeba než kdy dřív.
To by znamenalo novou evropskou smlouvu. Védrine přitom tvrdí, že tu pro další smlouvy není místo… Je v sále přítomen nějaký státník či státnice?
