Ať už se jedná o pouhou shodu okolností, anebo věrný obraz našeho světa, lze říct, že poslední dva volební zvraty, první v roce 2004 a druhý, k němuž pravděpodobně dojde příští neděli, byly neoddělitelně spjaty s mezinárodními událostmi (atentáty na nádraží Atocha a prohloubení krize eura), což je výmluvným důkazem dramatické provázanosti vnitrostátních a mezinárodních záležitostí. Dnes, stejně jako v roce 2004 čelili občané nejistotě, která byla sice odlišná (tehdy to byla nejistota ve fyzické podobě, dnes nejistota ekonomická), nicméně se jedná o fenomén, který už nelze řešit v rámci státu.

Chceme-li Španělsku vrátit mezinárodní důvěru a udělat z něj jednu z čelních evropských zemí, bude zapotřebí znovu nastoupit cestu růstu, vytvořit kvalitní pracovní místa a zlepšit produktivitu práce, zkrátka napravit chyby minulosti. Jedna věc je ale jistá: Pokud rozpočtové škrty a strukturální reformy nebudou provázet hlubší evropská rozhodnutí, mohou být přinesené oběti zbytečné.

Trhy reformy ignorují

Pokud se průzkumy nemýlí, připravuje se Španělsko na změnu vlády, stejně jako tři další jihoevropské státy, které se potýkají s vážnými finančními problémy. Cesty každého z nich se přitom liší: Portugalsko muselo přijmout pomoc, ale je relativně stabilní, Řecko muselo přijmout pomoc, ale je stále nestabilní, Itálie byla podmíněně propuštěna na svobodu, je pod technokratickým dohledem a musí se pravidelně hlásit u soudu, Španělsko provedlo významné reformy, které se ale jeví jako nedostatečné a trhy je ignorují.

Vlády jihoevropských zemí už vytáhly takřka všechny trumfy – rozpočtové škrty, úsporná opatření, vlády technokratů – a mnoho dalších už v zásobě nemají. Vlažnost, s jakou trhy reagovaly na nové technokratické vlády v Řecku a Itálii, jsou spolu s rekordně vysokým úrokem, za který si dnes Španělsko půjčuje na trzích, jasným důkazem toho, že řešení krize už nelze hledat v rámci státních hranic. Trhy už zřejmě vzaly reformy a oběti na národní úrovni v potaz – od nynějška je považují za samozřejmost – a došly k závěru, který evropským představitelům stále ještě uniká: Krize nemůže být vyřešena do té doby, dokud Německo a Evropská centrální banka (ECB) nebudou ochotny sehrát roli věřitele poslední instance. Takové jsou závěry, k nimž jsme mohli v posledních dnech dojít.

Okamžik pravdy

Angela Merkelová už několikrát zopakovala, naposledy tento týden, že „pokud padne euro, padne s ním i Evropa“, a dodala, že „Evropa prožívá nejtěžší chvíle od druhé světové války“. Někteří finančníci podezírají německou kancléřku z blafování. A možná mají pravdu. Merkelová, která zvýšeným hlasem melodramaticky promlouvá o budoucnosti Evropy a druhé světové válce, odmítá přehodnotit dva zásadní postoje. Za prvé nadále výslovně zdůrazňuje, že Lisabonská smlouva zakazuje Evropské centrální bance nákup státních dluhopisů, a za druhé, že emise evropských dluhopisů není žádným řešením. Nyní však, když se trhy ujistily o vůli jižní Evropy provádět reformy, je řada na Německu, aby odkrylo své karty.

Minulý týden museli v Aténách a Římě odkrýt svou hru Jorgos Papandreu a Silvio Berlusconi. Dnes musí vyložit karty na stůl Berlín.