Vyberte si jazyk
Už od Oscara Wilda víme, že mapa světa bez ostrova jménem Utopie je mapou, která nestojí za nic. Avšak Island, který z někdejšího vzorného žáka pozdního kapitalismu přešel k projektu skutečné demokracie, nám ukazuje, že mapa světa, ve které není zakreslena Utopie, není nejen hodna toho, aby do ní člověk byť jen zběžně nahlédl, ale že je přímo výplodem lživé kartografie. Maják Utopie začal zbytku Evropy vysílat slabé varovné signály, ať už se to trhům líbí, nebo ne.
Island Utopií není. Dobře víme, že pro království svobody není v říši potřeby, kterou je pozdní kapitalismus, místo. Island je však důkazem, že kapitál nemá monopol na veškerou pravdu o tomto světě, ačkoliv usiluje o kontrolu všech map, které máme k dispozici.
Island svým rozhodnutím zabrzdit tragické kolo trhů vytvořil precedens, který by nakonec mohl pozdnímu kapitalismu zlomit vaz. Prozatím to nevypadá, že by se tento malý ostrov, který dělá to, co bylo doposud považováno za neproveditelné, propadal do chaosu, ale spíše do informačního ticha. Kolik informací máme o Islandu a kolik o půjčkách Řecku? Proč se o Island nezajímají média, která by nám měla popisovat, co se děje ve světě?
Elity byly zvyklé určovat, je možné dělat a myslet
Až doposud náleželo definování toho, co je reálné a co ne, o čem se může přemýšlet a co se smí a nesmí dělat, moci. Kognitivní mapy využívané k poznávání našeho světa vždy obsahovaly tajemná místa, kde sídlí barbarství, z něhož těží nadvláda elit. Existence těchto bílých míst na mapě jde ruku v ruce s odstraněním protivníka, ostrova Utopie. Jak o tom napsal už Walter Benjamin: veškeré doklady o kultuře jsou zároveň i doklady barbarství.
Tyto elity za přispění teologů a ekonomů nadefinovaly, co je reálné a co nikoliv. Co je realistické, tedy v souladu s touto definicí reality, a co není - a tedy představuje odchylku od smýšlení, která si nezasluhuje naši pozornost. Zkrátka, co je možné dělat a myslet si a co ne. Tato definice se shoduje s tím, co představuje samotný základ moci a násilí: obávaným konceptem potřeby. Je zapotřebí podstupovat oběti, říkají nám zarmouceně. Buď reforma, anebo nepředstavitelná katastrofa. Pozdní kapitalismus ukázal svou logiku perverzně hegeliánským způsobem: vše skutečné je nutně racionální a naopak.
V lednu 2009 se islandský lid proti svévoli této logiky postavil. Poklidné demonstrace obrovského množství lidí přivodily pád konzervativního kabinetu Geira Haardeho. Vlády se chopila levice, která měla v parlamentě menšinu, a na duben 2009 vyhlásila volby. Sociálně demokratická aliance ministerské předsedkyně Jóhanny Sigurðardóttirové a strana Levicoví zelení následně vytvořily vládní koalici disponující absolutní většinou. Na podzim roku 2009 se začala z lidového popudu prostřednictvím občanských shromáždění připravovat nová ústava. V roce 2010 vláda navrhla vytvoření národní ústavodárné rady, jejíž členové byli náhodně losováni. Ve dvou referendech (druhé se uskutečnilo v dubnu 2011) občané bankám odepřeli záchranu a splacení zahraničního dluhu. A v září 2011 byl bývalý předseda vlády Geeir Haarde dokonce postaven před soud, aby se zodpovídal ze svého podílu na vypuknutí krize.
Alternativa existuje
Zapomenout, že svět není řeckou tragédií, v níž se točí kolo osudu či kapitálu bez ohledu na lidi, znamená popírat realitu. Znamená to ignorovat skutečnosti, že tímto kolem otáčejí lidské bytosti. Vše to, co si dokážeme představit, je stejně tak reálné jako to, o čem nás trhy přesvědčují, že je skutečnost. Možnost a představivost, které Island opět nabyl, nám ukazují, že jsou stejně tak reálné, jako pantagruelská potřeba kapitalismu. Jen musíme tomuto volání věnovat pozornost, abychom odhalili past, kterou na nás chystají. Tvrdí, že jiná alternativa neexistuje. Nedal si náhodou někdo z těch, kteří nám oznamují oběti, tu práci a nepředělal svou mapu světa?
Island ukazuje, že naše kartografie je mnohem složitější, než nám říkají. Že potřebu je možné ovládat - a právě v tom spočívá princip svobody. Island nicméně není vzorem. Je jednou z možností odlišnosti. Záměr islandského lidu vybudovat budoucnost prostřednictvím vlastních rozhodnutí a představivosti nám ukazuje realitu alternativy. Protože možnost rozdílnosti, vyhlášená lidem, je stejně reálná jako potřeba toho samého vyžadovaná kapitálem. Na Islandu se rozhodli nedopustit, aby budoucnost diktovalo tragické kolo potřeby. A co my ostatní, necháme kapitál definovat, co je reálné? Budeme i nadále odevzdávat naši budoucnost, možnosti a představivost bankám, korporacím a vládám, které říkají, abychom dělali vše, co se reálně může udělat?
Všechny mapy Evropy by měly mít Island v úběžném bodě. Tyto mapy by se měly sestavovat s jistotou, že možné se nachází ve skutečnosti stejně jako potřebné. Potřeba je jen další možností skutečného. Alternativa existuje. Island nám ji připomenul, když ukázal, že představa je součástí rozumu. To, co je skutečné a realistické, nadefinují masy díky možnosti dělat věci jinak. Tímto se nesnažíme utěšit jako nějací snílci, nýbrž uchopujeme části skutečnosti, kterou má mapa kapitálu v úmyslu zcela vymazat. Existence Utopie na tom závisí. A s ní i život hodný žití.
