Zatímco tady v Portugalsku se o finanční politice v kulturním sektoru stále ještě debatuje, stalo se Dánsko, které je dvakrát menší a má nižší počet obyvatel než naše země, jednou z nejvýznamnějších zemí v oblasti filmové produkce.

Jak to dokázalo? Tím, že úsilí zaměřilo na děti a mládež. Jaký má význam utrácet peníze daňových poplatníků na podporu kinematografie? Proč se o sebe filmaři nemohou „postarat sami“? Henrik Bo Nielson, ředitel Dánského filmového institutu (Det Dansk Filminstitut), vysvětluje, že politici na tyto otázky odpověděli přesvědčivým způsobem a z perspektivy dlouhodobého vývoje už na začátku sedmdesátých let.

Pro Dánsko to byly velice důležité otázky, o kterých se ale už dnes nedebatuje. V odpovědi na ně se navíc zrcadlí ambice, která v zemi existuje ve vztahu k občanům, a zejména k dětem. Ambice, které soustavně rostou. Dokonale se to projevuje v zákoně, který v osmdesátých letech stanovil, že čtvrtina celkových dotací, které každoročně putují na rozvoj kinematografie (zhruba 70 milionů eur), musí být investována do aktivit a produkce zaměřených na děti a mládež.

Stát financuje zhruba 33 % výdajů

Čísla hovoří sama za sebe: ve 162 kinosálech, které v Dánsku existují, se každoročně prodá přibližně 13 milionů vstupenek, což dělá v průměru 60 diváků na jedno představení. Ve dvacítce nejnavštěvovanějších filmů je dánská produkce zastoupena pěti až osmi filmy, v závislosti na daném roce. Stát dotuje v průměru 25 dlouhometrážních filmů a 30 dokumentů. Průměrný rozpočet na film se pohybuje kolem 2,5 milionů eur, přičemž stát financuje zhruba 33 % výdajů. V Portugalsku se v roce 2010 prodalo 16,5 milionů vstupenek. V domácí produkci vzniklo 22 dlouhometrážních snímků, do čtyřicítky nejnavštěvovanějších filmů se ale žádný portugalský film nedostal. Dánský filmový trh, který zahrnuje projekci filmů v kinosálech a jejich distribuci na veřejnoprávních televizních kanálech, tvoří z přibližně 22 % snímky dánské výroby (v Portugalsku je to 2,5 %).

Henrik Bo Nielson nepochybuje o tom, že tato čísla jsou výsledkem kvality, jíž se dánskému filmu podařilo docílit, dotační politiky, a zejména „talentu“ a „nadšení“, které už několik let stále sílí. „Pokud nám jde právě o tohle, pak musíme uznat, je třeba zavést národní filmovou politiku spojenou s dotacemi. Je nemožné žít z aktuálního prodeje filmů a zároveň vyrábět kvalitní snímky. Naštěstí většina evropských zemí uznává, že finanční podpora je nezbytností. Napříč Evropou se prosazuje myšlenka, že každý chce mít možnost vyprávět svůj příběh. Můžeme konstatovat, že dánským občanům, kteří filmy financují ze svých daní, přináší tato produkce požitek, jak vyplývá ze statistik návštěvnosti.“

Tento příběh velkého úspěchu začal ve chvíli, kdy se pozornost zaměřila na vzdělávání profesionálů v oboru, což bylo daleko dříve, než začala fungovat dotační politika. Dánská filmová škola, která získala obrovské státní dotace, zažila rozkvět v sedmdesátých letech. V mimořádně dobrých letech dokáže na trh uvést šest nových režisérů, z nichž jeden nebo dva pocházejí z jiné skandinávské země. To vytváří atmosféru soutěživosti, která přitahuje mladé tvůrce. „Není nutné věnovat převážnou část rozpočtu na filmy, které chce vidět většina lidí,“ říká Bo Nielson. „Kdybychom to tak dělali, padly by téměř všechny dotace na rodinné komedie a filmy o upírech. Stejně jako v případě dotací na umění je třeba upřít pozornost na díla, která má trh tendenci přehlížet. Rozvoji kinematografie bude nadále pomáhat, budeme-li mít politiky, kteří budou ochotni investovat 1,5 milionů eur do filmu, který shlédne jen omezený počet diváků, tedy za předpokladu, že se bude jednat o umělecky hodnotný snímek.“

Čtvrtina rozpočtu na kinematografii se investuje do filmů pro nejmenší

Klíčem k úspěchu je zaměřit se na děti. Čtvrtina celkového ročního rozpočtu na kinematografii se investuje právě do filmů pro nejmenší. Má to obrovské dopady. Hlavně to ale znamená, že v okamžiku, kdy počet diváků roste, je snazší financovat produkci i jiných filmových žánrů. V roce 2010 tvořily například čtvrtinu z několika stovek tisíc návštěvníků kodaňské Cinematéky diváci mladší sedmi let.

Existuje tu tedy strategie sahající až po marketing a distribuci filmů pravidelně promítaných na představeních vyhrazených pro školy. Každoročně jsou programy sestavovány tak, aby byl přístup na filmy zajištěn všem dětem školního i předškolního věku. Pro učitele (i rodiče) existují průvodce umožňující s filmem dále pracovat. Nawebových stránkách spravovaných institutem lze zdarma stáhnout několik stovek krátkometrážních filmů a dokumentů.

Pro Henrika Bo Nielsona je podpora filmů pro děti a mládež zároveň otázkou sociální spravedlnosti. „Je jasné, že děti ze středních a vyšších vrstev chodí do kina často. Dostává se jim dobrého vzdělání. Budou ale do kina moct chodit i děti ze znevýhodněných sociálních vrstev, pokud stát nezasáhne? Odpověď zní ne, nebudou.“