„A noi Schettino, a voi Auschwitz.“ To nedávno napsallist Il Giornale, „My máme Schettina, vy Osvětim“. Tím italské noviny reagovaly na podobně jemnou kritiku serveru Spiegel Online vyjádřenou zbabělému kapitánovi lodi Costa Concordia, ve které ho kvalifikovaly jako typického Itala. Odpovědí Italů bylo míněno: Vy Němci buďte radši zticha, vy přece máte na triku holokaust!

Mohli bychom prohlásit, že Il Giornale jsou pravicově populistické noviny, ještě ke všemu z Berlusconiho stáje, takže je člověk nemusí brát tak úplně vážně. Stejně tak bychom se mohli uklidňovat tím, že nacistická přirovnání proti Němcům prostě čas od času někdo použije. Ale teď se to nějak nahromadilo. Vnímavý východoněmecký spisovatel Ingo Schulze se při autorském čtení své knihy v Portugalsku nejdříve setkal s otázkou, zda se Němci teď s eurem snaží o to, čeho kdysi nedosáhli svými tanky, tedy ovládnout Evropu. Z Řecka podobné věci slýcháme denně, často ještě drsněji zformulované.

Jinde jsou výtky zaobaleny elegantněji, jako například když je aktuální německá úsporná politika srovnávána s politikou říšského kancléře Brüninga, jehož nástupce se jmenoval Adolf Hitler. Pravidelně se také mluví o německé „Sonderweg“, unikátní cestě, například když vláda Angely Merkelové nechce tisknout tolik peněz, kolik od ní ostatní požadují. A kde tato často citovaná Sonderweg historicky skončila? Samozřejmě v Osvětimi. A tak se kruh uzavírá.

Opravdu není třeba se příliš dlouho zaobírat otázkou, proč se nacistická přirovnání tolik vyrojila právě nyní. Poprvé od roku 1945 vystupuje Německo opět v plné síle, ne proto, že to někdo chtěl, ale proto, že evropská dluhová krize z této ekonomicky nejsilnější země udělala i zemi nejsilnější politicky. Německo teď zasahuje do záležitostí ostatních.

Paralýza diskuze

Země pozvolna dostává v Evropě stejnou funkci, jakou dlouho měly USA v celém světě. Funkci mocnosti, která svou sílu používala, občas i zneužívala, která byla vždy na všem vinna, která měla vše zachránit a musela si nechat nadávat za to, jak to dělá. Jedno ale Spojeným státům nikdo nikdy předhazovat nemohl: že poslaly šest milionů židů na smrt a zatáhly půlku světa do války. Lidsky pochopitelné a často oprávněné nadávání na tu kterou nejsilnější mocnost dostává v případě Němců příliš často jinou dimenzi, která znemožňuje jakoukoli diskuzi.

Jak by s tím Němci měli naložit? Ingo Schulze reagoval pobouřeně a uraženě, jak sám sebekriticky napsal. To bylo jistě špatně už proto, že přesně to jeho posluchači chtěli. Zadruhé, špatně také určitě je reagovat s německou arogancí, jak to udělal Volker Kauder, šéf parlamentní frakce CDU-CSU, když prohlásil, že v Evropě se mluví německy. Chybělo tam už jen slůvko „zase“.

Zatřetí se člověk nesmí nechat nacistickými přirovnáváními zastrašit. Slovo Sonderweg nesmí německou vládu přivést ke kapitulaci, ale ani k trucovitému „Když už, tak pořádně“. Víme přece, že Osvětim se jako morální páka v politických konfliktech používá. Přátelská nezaujatost nebo neuražené odmítnutí jsou tedy těmi nejrozumnějšími reakcemi. A pak se může dále diskutovat nad věcnými otázkami, financemi nebo vojenskými intervencemi.

Smířeni s osudem

Nová role Německa ještě chvíli k hromadění nacistických přirovnávání povede. S tím se budeme muset tak či onak smířit a být vůči tomu imunní. V tomto stoicismu se ale také skrývá problém. Souvisí s německým paradoxem minulosti, který by se dal formulovat takto: Německá minulost se nevrátí jen tehdy, pokud si Němci sami nebudou nikdy docela jisti, že se nevrátí.

A co teď? Poprosit ostatní, aby s těmihle nacistickými nesmysly prostě přestali, aby nám Němcům prosím pěkně nadávali všemi jinými možnými způsoby, jen ne tímto? To by šlo. Němci by také mohli přiznat, že chtějí být milováni víc, než jsou milováni Francouzi či Britové, kteří už docela dobře milují sami sebe. Němci ale ze samé potřeby být milováni nemohou sami sebe popírat, už proto, že by jimi ostatní pak ještě víc pohrdali.

Je potřeba spojit určitý nezájem navenek s obzvlášť vytříbenou historickou vnímavostí uvnitř. Antisemitismus, neonacistický teror, zapomenutí dějin, návaly arogance – to jsou opravdová nebezpečí a svody. Němci teď musí být velmi stateční – a velmi vnímaví.