Jedná se o zárodek budoucích Evropanů? Jsou mladí lidé, kteří se během studií na vysoké škole účastní programu Erasmus, avantgardou evropského národa? Taková byla alespoň myšlenka, která stála v roce 1987 u zrodu tohoto programu. „Cílem Evropské unie, vysvětluje Anne van Gemertová, členka informační kanceláře Evropského parlamentu pro Francii, je podporovat mezi Evropany určité hodnoty, jako je sounáležitost, svoboda, mobilita… V osmdesátých letech jsme si všimli, že to, co fungovalo v rovině ekonomické nebo zemědělské, nepřinášelo žádné výsledky v rovině občanské. Proto vznikl Erasmus.“

Těžko říct, zdali Evropská unie ve svém projektu uspěla. Pravdou je, že těch 1,7 milionů studentů, kteří už více než dvacet let programu využívají, vykazuje některé společné znaky. „Španělská hospoda (L'Auberge espagnole, film Cédrica Klapische, 2002) se stala kultovním filmem všech studentů Erasmu proto, že dobře ukazuje, jak se utváří jejich malý svět, skupina stojící mimo ostatní,“ konstatuje Sara Piniová z Nadace pro inovační politiku a bývalá italská studentka Erasmu. Všechny spojuje stejná zkušenost vykořenění. „Sdílíte něco velice silného, co dává vzniknout vztahům, které jsou často výlučné,“ pokračuje Piniová. Tyto multikulturní komunity představují „neformální jednotky denního života a poskytují Evropanům nevšední příležitost k získání praktických dovedností“.

Dohazovací kancelář

V těchto evropských semeništích klíčí přátelské vztahy nebo projekty, jako je například Internet Café Babel, „první evropské multijazykové médium, které si podle slov své ředitelky komunikace Alexandry Heullyové klade za cíl přispívat ke vzniku evropského veřejného mínění“. A ze semínek pak vyrůstají celé školky, to když tyto „europáry“ přivedou na svět „euromiminka“. „Erasmus je nejvýkonnější dohazovací kanceláří v Evropě,“ směje se Piniová.

Ale vytváří se tímto nějaký evropský duch? Ovšem, odpovídají van Gemertová, Heullyová i Piniová. „Generace Erasmu, říká posledně jmenovaná, přicházejí dnes na důležité politické a ekonomické posty. U mladých elit si lze povšimnout větší otevřenosti.“ Určit, jaký podíl na tom má zkušenost z Erasmu, není snadné. Magali Ballatoreová, post-doktorandka při CNRS, která se zabývala mobilitou studentů Erasmu, tvrdí, že pocit evropanství „nezávisí jen na jejich minulosti spojené s Erasmem, ale i na jejich osobnosti, prožité zkušenosti a prostředí, ze kterého pocházejí. Být v zemi cizincem a setkávat se s jinými cizími studenty může též jitřit pocit národní nebo místní příslušnosti, který se předtím nijak zvlášť neprojevoval...“

Jak je to tedy s tím jádrem evropského národa? „Příliv přistěhovalců do Evropy, který je daleko masivnější než 1 % nebo 2 % studentů Erasmu, utváří Evropu daleko víc,“ domnívá se Ballatoreová. Tato skutečnost neunikla pozornosti státního tajemníka pro evropské záležitosti Bruna Le Maire, který chce rozšířit programy evropské mobility tak, aby jich mohla využívat polovina dané věkové třídy.