Kvůli dvěma světovým válkám, které přinesla Evropa Evropě (neohrožoval nás žádný útok zvenčí ani hladomor nebo "nedostatek místa"), jsme sami začali cítit, že jsme ztratili morální, politické, ekonomické, vojenské i filozofické právo vést svět, tedy být supervelmocí.

Pak byla Evropa v prachu a zmatku poválečné obnovy, ze kterých se dostala za vydatné pomoci Marshallova plánu (Američané pomáhali kontinentu, kde válka vznikla a odkud se přenesla na celý svět, a nebyly to půjčky, ale dary!). Od té doby se Evropa zmohla a utvořila ve svých dějinách cosi absolutně bezprecedentního: svobodnou unii národů, které spolu neválčí, ale jednají a obchodují.

Důležitější je však jiná poučka: ničit (či nepomoci) hospodářsky padlé národy či regiony není moudré. Kdysi jsme si mysleli, že můžeme vydělat jen na úkor kohosi jiného, dnes je opak pravdou. Můžeme nejlépe prosperovat spolu, ne proti sobě.

V tom je krása ekonomie: vyhledává rozdíly a sbližuje. A nyní jsme obchodně tak propojeni, že je pro nás pád jedné malé ekonomiky tak velkým emotivním i ekonomicko-finančním šokem, že uděláme cokoli, abychom se mu vyhnuli, dokud zůstává alespoň kapka naděje.

Celý článek čtěte na portálu Hospodářských novin: ZDE