Vyberte si jazyk
Francie má ze zeměpisného a kulinářského hlediska mnoho půvabů, ale její politické debaty jsou nejhoršími na Západě. První kolo prezidentské kampaně ukázalo, jak jsou jalové. Volby mají v zásadě představit problémy, navrhnout řešení a dodat elán. Současná kampaň udělala všechno pro to, aby se tématu reálné situace ve Francii vyhnula, a voličům nabídla pouze souborné katalogy disproporčních opatření. A pak se divte, že z ní žádný elán nevzešel.
Polovina Francouzů prý svůj výběr kandidáta za posledního půl roku změnila. Lze to chápat. Ostatně podívejme se na výsledky z odstupu: 30 % pro Sarkozyho, 30 % pro Hollanda, 30 % pro ostatní kandidáty. Statistici vám vysvětlí, že takový výsledek, třetina, třetina, třetina, je výrazem náhodné volby. Francouzi, ponecháni na pospas nevědomosti o tom, co jim kdo nabízí, volí naslepo. Anebo jinými slovy, podle kandidátova kukuče.
Kampaň přinesla zkrátka zklamání, vezmeme-li v potaz závažné krize, kterými procházíme: zhoršující se hospodářskou krizi, existenciální finanční krizi, hrozivou míru nezaměstnanosti, evropskou krizi, z níž stále nenacházíme cestu ven. To vše v kontextu velkého odlivu mocenské síly do Asie a za doprovodu převratných technologických změn. Nad tím se ještě tyčí globální problémy týkající se klimatu, potravin a vody. A na pozadí dochází k radikálnímu zpochybnění hned dvou velkých ideologií, (příliš nerovného) liberalismu a (příliš nákladné) sociální demokracie.
Kampaň provází intelektuální úpadek
Vzhledem k takové hoře problémů by se hodilo poukázat na těžké časy nebo dát najevo trochu pokory. Ale kdepak, Francie začala znovu vytahovat kréda o své krásné „výjimečnosti“.
Rok 2007, velká naděje: předvolební kampaň směřovala do budoucnosti. Nicolas Sarkozy nabízel změny a sliboval podporu výroby a řádnou odměnu za práci. I Ségolène Royalová upustila od zavedených způsobů své strany a vydala se cestou „participativní demokracie“, v souladu s věkem internetu a právě začínajícím stoletím. Rok 2012, celková intelektuální regrese: řešení navrhovaná kandidáty nepocházejí z postliberálního, ale předliberálního světa.
Německý filozof Peter Sloterdijk tvrdí, že Francie je jedinou zemí, která nikdy nezpytovala svědomí. Levice se rehabilituje soustavným mácháním praporem revoluce, jako by to byl prapor pravdy. Pravice nezpytovala svědomí ani předevčírem, kdy nastolila restauraci, ani včera, kdy chtěl De Gaulle vymazat rok 1940 a kolaboraci. Minulost je mytizována. Když čelíme zkoušce a voláme ji na pomoc, je slavná, avšak bohužel z praktického hlediska nepoužitelná. Hodí se snad leda tak k tomu, že nám „umožňuje snít“, jak tvrdí Mélenchon.
No však právě! Konec mýtů! Krajní levice, kandidáti Nicolas Dupont-Aignan, Jean-Luc Mélenchon a Marine Le Penová velebí protekcionismus, odchod z eurozóny a inflaci. Měli by nám říct, v jaké zemi jejich myšlenky uspěly. Jsou snad jejich voliči slepí, že nevidí naprosté selhání jistého Hugo Cháveze ve Venezuele, která je přitom bohatá na ropu, a úspěchy reformisty Luly da Silvy v Brazílii? Nebo bezvýchodnost populistické politiky platební neschopnosti a inflace v Argentině?
Think tanky nikdo neposlouchá
Vada je obecného rázu. Francouzská politika má co do způsobu uvažování dramatické zpoždění. Stále tu převládá ideologie a klientelismus. A chybí dějinné sebezpytování. A také schopnost naslouchat novým sociálním vědám a pokroku v pragmatické analýze.
V boji proti chudobě, v oblasti sociální integrace, v boji proti školní neúspěšnosti nebo při zkoumání úspěchů průmyslového podnikání si francouzští badatelé, stejně jako jejich zahraniční kolegové, berou na pomoc nové metody používané v lékárnictví – reforma se aplikuje jen na jednu vymezenou část obyvatelstva a odlišnosti ve výsledcích se vědecky sledují. Z toho se vyvozují závěry, zda je ta která reforma užitečná, či nikoliv.
Tyto výzkumy se opírají o nový pocit pokory vůči věcem, jež nás obklopují, který francouzským politikům stále schází. Politici, jako François Hollande se svou generační smlouvou nebo Nicolas Sarkozy ve školském návrhu, stále ještě přicházejí s opatřeními, která sepsali kdesi na kus papíru a která nebyla nikde vyzkoušena. Think tanky skoro nikdo neposlouchá a ve vedení stran hraje stále ještě prim politické taktizování.
To nás přivádí k závěru, že tato kampaň, která zdaleka nevysvětlila složitost světa, nevyhnutelnost budoucích úsporných opatření, imperativ výroby, nutnost přestavby Evropy, omezené možnosti sociálních řešení, ale i potřebu přesvědčení, že budoucnost otevírá dveře dokořán, uvrhla Francouze opět do utopie, magických představ a mýtů. Budíček přijde 7. května.
