Vyberte si jazyk
Když třicátník Ronald Kennedy mluví o Nizozemí, používá často slovo „nedýchatelný“. Ronald je původem z Vlaardingenu, průmyslového města blízko Rotterdamu, studoval v Utrechtu žurnalistiku. Problém je v tom, že v tomto univerzitním městě, dopravním uzlu ležícím na křižovatce čtyř dálnic, je dům s jednou tichou místností vnímán jako vrchol luxusu. Se svými 470 osobami na čtvereční kilometr je Nizozemí jednou z nejhustěji zalidněných zemí na světě.
Přelidněnost je hlavním důvodem nizozemské emigrace. V roce 2008 více než 120 000 osob natrvalo opustilo zemi (z celkové populace 16 miliónů). Podle výzkumů přibližně každý třicátý Nizozemec plánuje emigrovat. Tento trend se týká také Velké Británie a Německa, dvou z nejbohatších a nejstabilnějších zemí na světě, o kterých si milióny afrických a asijských uprchlíků nechávají zdát. Německo minulý rok čelilo rekordnímu počtu 165 000 odchodů ze země. V roce 2008 se vystěhovalo 318 000 britských občanů, minulý rok 400 000 a letos by jich mělo být ještě víc.
Odchod za lepším životním stylem
Důchodci si vybírají Španělsko a asijské země kvůli mírnému klimatu a nízkým životním nákladům, které jim zaručují luxusní životní styl. Příživníci preferují Karibik, jeho rajské pláže, snadný sex a levné kolumbijské drogy. Většina z emigrantů je však vzdělaná, středního věku, žijící s rodinou a toužící po klidu a větším prostoru. Prchají z přetížených a nepohostinných evropských metropolí do Kanady a Spojených států, do Austrálie či na Nový Zéland. Podle sociologů jde o exodus urbanizovaných středních tříd. Studie Nizozemského demografického institutu (NIDI) ukazují, že jeden ze tří kandidátů na emigraci je připraven spokojit se s menším příjmem. „Nikdo neodjede z Evropy, aby se stal milionářem. Právě naopak. V Austrálii a v Kanadě jsou průměrné příjmy nižší než ve Spojeném království,“ komentuje to Frans Buysse, vedoucí podniku v Culemborgu, který se specializuje na vyřizování vízových formalit. Je to tedy spíše otázka životního stylu.
Odchod mozků za oceán
Studie též ukazují, že evropští kandidáti na emigraci berou v zemi původu v potaz nejen okolnosti svého osobního života (zvláště platy a bydlení), ale též situaci ve veřejné sféře. Rozhodnutí o odchodu tak může být motivováno odmítnutím pořadníků v nemocnicích, špatné kvality škol, kriminality nebo sociálních konfliktů, zdůrazňuje Harry van Dalen, profesor Nizozemského institutu demografie a Univerzity v Tilburgu. Jeho výzkum například ukazuje, že atentát na excentrického nacionalistu, politika Pima Fortuyna (v roce 2002) a na režiséra Theo van Gogha, který byl zabit kvůli svým proti-islámským pozicím (2004), rozhodujícím způsobem ovlivnily vlnu nizozemské emigrace. Mnozí odhadují, že tyto útoky definitivně otřásly mýtem země, která byla považována za nejliberálnější na světě. V Německu přitahují dálky nejen elity, ale též lidové masy. Televizní série dokumentující každodenní život emigrantů jsou tu v poslední době velice v módě. Soukromá televize VOX tento trend odhadla tím, že už od roku 2006 vysílá program Goodbye Deutschland! Pod stejným titulem vyšla mimochodem loni i kniha shrnující praktické rady k odchodu.
„Tento únik mozků je velice nebezpečný. Za čtyři roky bude německé ekonomice chybět 330 000 vystudovaných vysokoškoláků,“ varuje Reiner Klingholz z berlínského Institutu pro populaci a rozvoj. Už nyní je každá čtvrtá dizertační práce napsaná Němcem obhajována ve Spojených státech a tři ze čtyř německých laureátů Nobelovy ceny žijí na druhé straně Atlantiku. K náhradě těchto emigrantů nechybějí dobrovolníci, problém je však v tom, že většina přistěhovalců, kteří do Evropy proudí, jsou nekvalifikovaní dělníci. Stát je tak dvakrát penalizován: na jedné straně vzdělává specialisty, kteří svůj talent rozvíjejí v zahraničí, na druhé straně financuje jazykové a profesionální vzdělávání cizích pracovníků.
