Tak daleko tedy určitě ještě nikdy nezašla. To i přesto, že ve svém povolání se Florence Aubenasová často vydává do neznáma: být novinářem pro ni znamená jít do toho doopravdy. Už dvacet let a pro několik různých deníků (Libération, nyní Le Nouvel Observateur) se Aubenasová vydává do drsných předměstí i do oblastí válečných konfliktů, do policejních komisařství a do stávkujících fabrik. Zvědavá, silná a netrpělivá – tolik, že za to těžce platí: v roce 2005 byla v Bagdádu dvěma muži unesena a spolu se svým iráckým průvodcem držena jako rukojmí. Z dlouhého (157 dní) a těžkého zajetí nakonec vyšla důstojně a s věhlasem.

Tentokrát však Aubenasová letadlem neletěla. Tam kam šla by to ani nestálo za to. Do Caenu jsou to z Paříže pouhé dvě hodiny, tedy co by kamenem dohodil. Přesto právě tady zašla Aubenasová zatím nejdál, lidsky i profesně. Na téměř šest měsíců se z ní stala „paní Aubenasová“, 49 let, bez zvláštní kvalifikace – jedna z desítek nezaměstnaných, mezi kterými ji nikdo nepoznal. Den po dni se nořila do beztvárné masy žadatelů o práci, ubírajících se od jednoho nekvalifikovaného, krátkodobého úvazku k druhému, špatně placenému zaměstnání. Zařadila se mezi ty, kterým je jasné, že práci už nenajdou, jenom tu a tam nějaké ty „hodiny“ a to jen, když budou mít kapku štěstí.

Myšlenka pokusit se o něco takového ji napadla po tom, co četla několik knih o metodách investigativní žurnalistiky, počínajíc nejslavnější z nich, knihou Güntera Wallraffa *Až na dně**.* Kladla si tehdy otázku účinnosti této žurnalistické praktiky: může článek v novinách pomoct vůbec něco změnit? „*Říkalo se: ‘Je tu krize, všecko půjde ke dnu,’ a já, usazená u stolu, jsem byla bezradná: realita byla někde jinde. Od doby, co jsem se začala pohybovat v prostředí pracovního trhu, tu krize byla vždycky, byla všudypřítomná a zároveň neuchopitelná. Nechápala jsem to,*“ svěřuje se Aubenasová.

V kůži nezaměstnaného

Rozhodla se odjet do Caen, kde si zažádala o podporu v nezaměstnanosti, a kde začala žít život žadatelky o práci jednak proto, aby mohla podat zprávu o „Francii, která si sama nedokáže pomoct,“ a též, aby mohla dělat svou práci novinářky, jdouc do hloubky ve snaze dozvědět se víc. Nechodit za lidmi se zápisníkem v ruce, ale „být jednou z nich, se všemi omezeními, která to s sebou ponese.“ Postavit se do pozice nezaměstnaných, protože „všechno se slovy říci nedá. Chtěla jsem jít za hranice řeči: žít jako jedna z nich, například abych se vyhnula obvyklé tendenci novinářů mluvit v prvé řadě s lidmi, kteří se umí dobře vyjadřovat.“

Při odjezdu plánovala, že zůstane až do chvíle, kdy se jí podaří dostat krátkodobou pracovní smlouvu. Čtyři měsíce se jí na to zdály rozumná doba. Jakmile se dostala na místo, musela slevit. „Trvalo mi měsíc a půl něco najít,“ říká. Práci? To samozřejmě ne: jenom tu a tam mizerných pár hodin, ráno a večer: na trajektu, který jezdí přes kanál La Manche, v kancelářích, v kempu, v různých budovách. Na začátku si dělala poznámky každý večer, potom z únavy už jenom každý druhý den. „Postupně se to začalo podobat deníku. Po měsíci člověk povolí. Už jsem nebyla nad věcí – spíše se ze mě stal někdo, kdo ztratil kontrolu a má tendenci se už jen nechat unášet proudem.“

Vznikla kniha

Vzpomněla si někdy Aubenasová na svou zkušenost jako irácké rukojmí? To ani ne, ale je asi pravda, všímá si, že „bez té zkušenosti zajetí bych nejspíš neměla kuráž." Riskovat odhalení, strach z posměchu (za to, že ze sebe dělá “chudým husu“), ale hlavně „volně nakládat s časem, věcí, která má pro novináře tak vysokou cenu.“ Čas nezaměstnaných, vyplněný neustálým čekáním, nekonečnými (a neplacenými) přesuny na místa, kde člověk odpracuje pouhou hodinu, o takovém čase neměla, pravda, předtím ani ponětí.

Florence Aubenasová se nakonec nemohla donutit ukončit v Caenu svou nájemní smlouvu. V pokoji o několika čtverečních metrech, který si za 348 euro měsíčně pronajímala, napsala totiž velkou část své knihy Ouistrehamské nábřeží (Le Quai de Ouistreham, vydáno nakladatelstvím Editions de l’Olivier). Na začátku se zde vydala za peníze ze své předchozí knihy o procesu v Outreau (aféra tohoto justičního omylu je popsána v knize Aubenasové La Méprise, vydáno nakladatelstvím Seuil, 2005). „Ty peníze jsem dala stranou, ty byly svaté: říkala jsem si, že za peníze z Outreau si přece nekoupím auto!“ A samozřejmě na ně došlo: za šest měsíců úporné práce se Florence Aubenasové nikdy nepodařilo vydělat si na živobytí. Ani na velice skromné.