Čerstvě zvolený srbský prezident Tomislav Nikolić zjistil, že život v opozici byl mnohem pohodlnější. Dnes je totiž každé jeho slovo pod drobnohledem médií. Během tří veřejných vystoupení se mu podařilo zhoršit vztahy s téměř všemi sousedy. Začal prohlášením, že Vukovar je srbským městem, do něhož se Chorvati neměli vracet. Poté se nechal slyšet, že není proti samostatnosti Černé Hory, ale že mezi Srby a Černohorci nevidí žádný rozdíl. Zatím poslední hřebík zatloukl prohlášením, že ke genocidě ve Srebrenici nedošlo, čímž vyvolal hněv Bosňáků.

Žádné z těchto Nikoličových prohlášení však nebylo proneseno agresivním či snad válečnickým tónem, ba naopak. Srovnáme-li je s výroky, kterými se „proslavil“ v minulosti, lze si všimnout, že se poměrně hodně snaží vybudovat si image mírotvorce. Ale přes veškerou snahu jej skandály dostihovat nepřestaly. Jako kdyby to zkrátka bylo silnější, než je on.

Na otázku velkého sandžackého muftího Muamera Zukorliče, zda se chystá navštívit Srebrenicu a odsoudit genocidu, odpověděl: „Nejspíš ne. Prezident Boris Tadić [jeho předchůdce] už Srebrenicu navštívil a zločiny na dotyčném místě spáchané odsoudil, nevidím tedy důvod tento problém znovu oživovat,“ nechal se slyšet. Ovšem u těchto slov bohužel nezůstalo: „Žádná genocida se ve Srebrenici neodehrála. Byl tam spáchán velký zločin, jehož pachatelé mají být zatčeni, souzeni a odsouzeni,“ pokračoval.

Nezávislost Srbska neuzná

Nikolić dostal první příležitost zachovat se jako hlava státu hned v den své inaugurace [31. května]. Necelých 24 hodin po pronesení slavnostní přísahy přinesla média informaci, že jednotky NATO dislokované v Kosovu (KFOR) zablokovaly silnice na severu Kosova s cílem odstranit barikády postavené před několika měsíci místními Srby ve snaze zabránit nasazení kosovských policistů a celníků podél hranice se Srbskem. Na severu Kosovské Mitrovice a v sousedních oblastech se srbskou většinou se tak opět rozhoukaly poplašné sirény, když se místní Srbové postavili silám KFOR.

Nikolić dlouhá léta Tadičovi vyčítal příliš smířlivý postoj ke kosovské otázce. Když se však rozhodl dostat k moci, svlékl svou protievropskou vestu a navlékl si kabát adepta na členství Srbska v EU, přičemž nepřestal zdůrazňovat, že Kosovo je červenou linií, kterou za žádnou cenu nepřekročí. V jednom nedávném rozhovoru pro černohorskou televizi zopakoval, že nezávislost Kosova nikdy neuzná, a to ani za cenu nepřijetí Srbska do EU.

Během prezidentské přísahy před 250 novými poslanci v srbském Národním shromáždění, tedy ve chvíli, kdy se ujímal i funkce nejvyššího velitele srbských ozbrojených sil, přísahal, že se ze všech sil zasadí o „udržení suverenity a teritoriální integrity Republiky Srbsko včetně Kosova a Metohije, které jsou její integrální součástí“. Necelých 20 hodin poté dala operace KFOR jasně najevo, že Srbsko suverenitu nad tímto územím v žádném případě nemá. A co udělal Nikolić? To samé, co by na jeho místě udělal Tadić! Místní rozhlasové a televizní stanice vysílaly výzvy Srbům žijícím ve vesnicích na severu Kosova ke klidu a žádaly je, aby neútočili na KFOR.

tedy bude muset

Obrat? Nikoliv, jedná se spíše o uvědomění si reality. Je snadné pobuřovat prohlášeními o Vukovaru a Srebrenici a oživovat vzpomínky na války, které máme za sebou. Kosovo je však docela jiný problém. Po srbských volbách se do Bělehradu vydal šéf slovenské diplomacie Miroslav Lajčák v roli emisara Catherine Ashtonové a Manuela Barrosa. Nikoličovi přivezl následující vzkaz: normalizace vzájemných vztahů a obnovení dialogu s Kosovem budou podmínkou sine qua non sblížení mezi Srbskem a EU.

Nikolić mohl na pomoc Srbům hlídajícím barikády u města Leposavić poslat armádu. Neudělal to. Bezpochyby pochopil, že vyprávět sny o Velkém Srbsku, ať už jsou uskutečnitelné, či nikoliv, je jedna věc, ale ujmout se odpovědnosti hlavy státu je věc zcela jiná.