Krize nutí slavné architekty k jednoduchosti

Krize zasáhla svět architektů nebývalým měrou. V jejím důsledku se už zhroutily desítky ateliérů. Až doposud snili mnozí studenti architektury o tom, že se vypraví do čtyř koutů světa a vytvoří jedinečné ikony po vzoru slavných architektů, jako je Rem Koolhaas či Ben van Berkel. Dnes mohou být rádi, když seženou práci. Ředitel Nizozemského institutu architektury (NAi) v Rotterdamu Ole Bouman architektuře vytýká, že přispěla k současné světové krizi tím, že vytvářela „stavby, aniž by se přitom zabývala jejich přístupností, sociální rentabilitou, spotřebou energie a budoucí správou“.

Architekti jsou spoluzodpovědní za krize

Bouman rozvíjí tuto tezi ve své knize Architectuur als noodzaak („Architektura jako nezbytnost“, vydal NAi Uitgevers, existuje rovněž v anglické verzi *Architectur*e of Consequence). Publikace slouží jako katalog k výstavě nesoucí stejný název, kterou můžeme nyní shlédnout v NAi. Podle Boumana je zřejmé, že architektura nese, viděno s odstupem času, svůj značný díl zodpovědnosti na hromadění krizí. Ať už se jedná o dopravní zácpy, přetížená letiště, obří stáje a chlévy, zóny vymykající se zákonům či města duchů.

Paradoxem je, že se na tyto odlesky krize ještě před nedávnem pohlíželo jako na odraz nevídaného úspěchu globalizace. I když toho má podle Boumana architektura v současné světové krizi mnohé na svědomí, mohou řešení přinést právě architekti. V jejich profesi ale musí nejdřív dojít k jistým změnám. Za prvé je třeba zanechat téměř sto let trvajících sporů mezi moderní architekturou a tradicí. Za druhé se soustředit spíše na to, co společnost doopravdy potřebuje, než vynalézat „důvtipné koncepty“, po nichž mnozí architekti prahnou.

Řešení problémů, které architekti vytvořili

NAi, která je už dlouho přesvědčena o tom, že architektura může a musí hrát významnější sociální úlohu, zorganizovala výstavu avantgardní skupiny25 architektonických ateliérů. Architektura podle ní může být nápomocna v oblasti potravinářství, zdravotnictví, energetiky, prostoru, času, sociální soudržnosti a aktuálního ekonomického systému. Společným prvkem většiny ateliérů, které Bouman vybral, je to, že se nesoustředí na výstavbu budov s impozantními fasádami a na architekturu ‚na podívanou‘. Jejich společným jmenovatelem je hledání řešení na problémy společnosti.

Ateliér Kempe Thill tak chce vyvrátit názor, že sociální bydlení musí být nevýrazné, simplistní a sterilní. Ateliér 2by4-architects se zase zaměřuje na výstavbu levného bydlení nad průmyslovými halami, umožňující zarazit negativní spirálu vyklidňování, zbídačování a sociální nejistoty. Rychle to zavání architekturou, která vyzařuje odolnost a zříká se veškeré hravosti a frivolnosti. To je ale omyl. Výstava NAi překypuje navzdory složité době přísliby neustále tvořivé nizozemské architektury, alespoň co se této avantgardy týče.

Tvůrci návrhů se nezastaví před ničím: ať už jsou to CO2 neutrální domy, stavby vyrábějící energii, kvalitnější architektura pro obyvatelstvo s nižšími příjmy, vila postavená z odpadu či ambiciózní projekt Park Supermarket, kde se holandské poldry uzpůsobují k zábavě a výrobě potravin. Jiným vizionářským projektem je výstavba dun s podzemními hotely nedaleko IJmuidenu s využitím zbytkového tepla z vysokých pecí k vyhřívání venkovní koupele. Oddáme-li se vizím budoucnosti a síle přesvědčení těchto architektů, má před sebou nizozemská architektura ještě budoucnost. Každopádně budeme vždycky potřebovat architekty hledající řešení na problémy, k jejichž existenci sami napomohli.

Nizozemí

Jak je mé předměstí krásné!

Kdokoliv se odváží zabrousit mimo centrum Amsterdamu, Rotterdamu či Utrechtu, bude okouzlen, píše strochou žárlivosti Welt am Sonntag : Nová holandská architektura vyzařuje „tuny fantazie, vitality a smyslu pro experiment,“ konkrétně co se týče typu bydlení, který nahání strach německým estétům: dvoudomku. Z tohoto přežitého symbolu malé německé buržoazie dokázali Holanďané vytvořit ideál „malého stavení uprostřed města,“ neskrývá nadšení nedělní týdeník. Za komplexy „vzhledu barokních zámků“ nebo sídel „připomínající lázeňská střediska v roce 1900“ vytvářejí architekti jako Rob Krier či Christoph Kohl atmosféru roubených domů různých forem, zadních traktů či střešních teras. Klíčem „nizozemského modelu“, který propojuje populační a stavební boom, je stát, který po téměř jedno století dotoval novou výstavbu z 95 % a od roku 1994 stáhl podporu na 30 %. Paralelně s touto liberalizací masivně podporoval kvalitní výstavbu a kultivoval architektonické nástupnictví: „I v krizovém roce 2009 bylo jen v samotném Fondu pro architekturu4,5 milionů euro.“