Při příležitosti světové výstavy v roce 1867 Victor Hugo prohlásil: "Všechny železnice, které se zdají ubíhat v opačných směrech, do Petrohradu, Madridu, Neapole, Berlína, Vídně, Londýna, vedou ke stejnému cíli: k míru. Den, kdy vzlétne první vzducholoď, bude dnem, kdy bude pohřbena poslední tyranie." Po této euforii následovalo brutální vystřízlivění První světové války. Epocha mezi lety 1870 a 1914 se dnes popisuje jako "první" doba globalizace. Na další srovnatelnou vlnu ekonomické internacionalizace jsme si museli počkat až do 70. let. Globalizace neroste stálou rychlostí, spíše existují období zpomalení a zrychlení. Bez silných institucí a demokracie přesahující hranice státu by mohla i ta naše "druhá" globalizace skončit krizí a konfliktem.

Otevřenost i ochrana

Nejen v Evropě ale i v Americe, Asii a Austrálii pozorujeme vzestup populistických vůdců. Etnické menšiny – které představují tvář globalizace – jsou všude obětními beránky. Sociolog Manuel Castells popisuje konflikt, který na demokracii vyvíjí tlak: "Čím dál jasněji vidíme opozici mezi kosmopolitní elitou, která každodenně komunikuje s celým světem a souborem lokálních komunit zakořeněných ve svých geografických oblastech, které jsou jejich poslední baštou proti makro-silám." Významná část populace se takto opevňuje vůči ostatním a hledá tímto způsobem bezpečí. Globalizace vyžaduje otevřenost ale též ochranu.

Současná globalizace znovu nutí evropské země překonávat staré neshody. Úspěch Asie tak v 90. letech dodal silný impulz k ustavení vnitřního trhu a zavedení eura. Mnohým politikům a názorovým vůdcům můžeme zazlívat to, že evropské sjednocení příliš systematicky spojují s byrokratickým monstrem, které se do všeho snaží mluvit. Mezinárodní spolupráce – příklad Evropské unie v první řadě – však představuje významný rozdíl mezi situací v roce 1914 a tou nynější. Kontrola a řešení krizí, jakými byly Balkánská válka nebo současná finanční krize, jsou těsně spjaty s intenzivní spoluprácí, která přesahuje hranice. Evropy tedy dnes potřebujeme jako odpovědi na lákadlo populismu více, ne méně. O jaké Evropě ale mluvíme? Měla by sloužit jako ochranný polštář umožňující zmírňovat šoky globalizace a znovu získat prostor k tomu, abychom mohli bdít nad organizací naší vlastní společnosti.

Dílo o kompromisu

Evropské sjednocení musí postupovat s přesvědčením, že rostoucí závislosti ve světě vyžadují větší otevřenost i větší ochranu. Musíme jen nabídnout rovnováhu mezi různými oblastmi. Pomyslete na energetický sektor: existuje mnoho dobrých důvodů k tomu, abychom chtěli být méně závislými na ropě z Blízkého východu. Právě odstranění vnitřních hranic nám může takový projekt umožnit. V této chvíli však Unie jako ochranná struktura dostatečně nefunguje a řecké drama se zdá tento dojem jen potvrzovat. Jde však přesně o způsob, kterým evropská integrace vždy probíhala: dva kroky kupředu, jeden krok zpět. Je tomu přesto více než půl století, co se nám daří toto dílo vyjednávání a kompromisu stavět. Jde o hlavní civilizační misi naší doby: je proto neuvěřitelné, že ji nyní politické centrum prohlašuje za ztracenou.

Evropa musí hrát podstatnou roli i v prevenci eroze národních parlamentů. To proto, že na nich spočívá celé společenství. Jedinečné sblížení, ke kterému v Evropském projektu dochází, bude občany motivovat, jen pokud bude jasné, že Unie slouží členským státům a ne naopak. Už před více než stoletím nám Victor Hugo ukázal o mnoho svůdnější obrázek. Poválečné sjednocení Evropy však přesto obrovských způsobem přispělo k trvalému míru v naší části světa. Třeba přispějí nové vysokorychlostní dráhy, které se dnes staví tak trochu všude k nové zkušenosti Evropy. Bylo by snad příliš říci, že mají všechny stejný cíl – mír – ale sjednocení kontinentu nám umožnilo postavit alespoň výchozí stanici, z které můžeme do světa s novou jistotou vyjet.