Vyberte si jazyk
„Nejsem rasista, ale nesnáším Číňany a černochy.“ Tato věta, která zazněla v průzkumu o přijímání zahraničních žáků v maďarských školách, v zemi zlidověla. Zatímco počet nových přistěhovalců v Maďarsku neustále klesá (nedosahuje ani 2 % obyvatelstva), xenofobie se zdvojnásobila. Prvním terčem útoků jsou právě Číňané. To platí především v Budapešti, kde komunitu diskredituje čínský obchod v 8. obvodu.
Špičkové technologické výrobky strojního a elektronického průmyslu, které dosahují výše zhruba 7,5 miliard dolarů, představují 80 % hospodářské výměny mezi Čínou a Maďarskem. Ovšem tržnice ve čtvrti Kőbánya [lidová čtvrť v Budapešti] maďarské orgány dráždí: při kontrolách se tam najdou na každém stánku nějaké nepravosti. Podle ministerského oddělení vytvořeného za účelem urovnání vztahů mezi oběma zeměmi je nicméně počet těch, kteří skutečně porušují zákony, nízký. Maďarští Číňané neradi vidí jakýkoli ilegální obchod.
Vlna asijských přistěhovalců se zvedla krátce před pádem komunistického režimu. Po zrušení víz mezi oběma zeměmi v roce 1988 vzrostl počet nahlášených Číňanů během tří let z 0 na 30 000. Imigrantští pracovníci, kteří v Maďarsku zažili poslední dny bývalého režimu, sem začali dovážet oblečení. Ze začátku se zboží přepravovalo v zavazadlech přes transsibiřskou magistrálu, později, na začátku devadesátých let, v kontejnerech.
Během několika málo let se z Maďarska stalo překladiště čínského dovozu pro střední a východní Evropu. Podle statistik Úřadu pro přistěhovalectví a naturalizaci žije v současné době v Maďarsku zcela legálně 11 000 Číňanů. Podle odhadů ale jejich skutečný počet dosahuje 20 000, možná 30 000. Žijí povětšinou v Budapešti, žádná Čínská čtvrť tu ale neexistuje. Možná proto, že čínská mafie považuje od devadesátých let za jistější, když čínští přistěhovalci nežijí pohromadě.
V okolí tržnice Čtyři draci je jejich přítomnost naopak výrazná. Ti, kteří nemluví maďarsky – a těch je většina – si tu mohou vyřídit téměř vše potřebné. Jsou tu kadeřníci, lékaři, restaurace i zábavní podniky. V roce 2002 si tu Číňané otevřeli svůj vlastní bankovní ústav, Bank of China, na znamení toho, že se nemíní míchat s místním obyvatelstvem.
Je pravda, že Maďarsko jim integraci neusnadňuje. Před dvěma lety přijal parlament dva zákony o přistěhovalectví, žádnou strategii týkající se migrantů země však zatím nezavedla. Evropská unie je přitom připravena podobný typ projektů financovat. Měli by z toho však Číňané nějaký přínos? To není tak jisté. O jiné kultury, respektive společnosti se příliš nezajímají. Jsou sice velice mobilní, ale všude žijí jako doma. Hlavní hodnotu pro ně představují peníze – hybnou silou přátelství je rovněž finanční úspěch.
Místo toho, aby se učili jazyk země a seznamovali se s místními zvyky, si ti nejzámožnější najímají řidiče, překladatele a vyjednávače a své děti posílají do anglických škol. (Jen málo z nich využívá dvoujazyčné maďarsko-čínské školy, které zde byly zavedeny v roce 2004). Maďarsko většinou považují za tranzitní zemi, kde si vydělají peníze a poté se buď vrátí zpět do Číny, nebo budou pokračovat dál na Západ. Zemřít však vždy odcházejí do rodné země.(Pokud tu možnost nemají, je tam zasílána jejich urna.)
V Maďarsku působí něco přes deset čínských organizací: místo toho, aby sloužily migrantům, se však věnují komunikaci s Čínou. Rovněž vydávají noviny – i v těchto těžkých dobách vychází asi deset titulů – na jejichž stránkách vypovídají o svém životě v čínské komunitě. Jen druhá generace se na tradice váže méně. Starší Číňané nazývají tyto děti „banány“: navenek jsou žlutí, uvnitř bílí.
