Vyberte si jazyk
Možná to nevíte, ale v severní Evropě si spousta lidí myslí, že „spread“, rozdíl mezi výnosy „disciplinovaných“ zemí a těch, které na tom nejsou zrovna nejlíp, je plodem katolického hříchu. Německé slovo „schuld“ neznamená pouze dluh, ale také prohřešek. Tato sémantická nuance je odrazem hlubokých kulturních rozdílů a umožňuje lépe pochopit nedůvěru, respektive předsudky některých severoevropských národů vůči zemím považovaným za členy lehkovážného „Clubu Med“ [spolek zemí středozemního moře]. Diferenciál mezi španělskými a italskými dluhopisy na jedné straně a německými bondy na druhé se tak pyšní skrytými etickými náznaky, které jsou více diskriminující než samotné rozpočty daných států a které jakoby nic odkazují k hodnotám směšujícím kulturu a náboženství, a vstřikují tak do unavených žil Evropy staré jedy.
A pravdou je, že tabu je prolomeno a do popředí se dostávají přeludy reformace a protireformace a válek vedených pod záštitou evropského Boha. Tento aspekt charakteristický pro polemiky posledních měsíců nebyl příliš zmiňován, přestože se opakovaně objevuje, zatímco euro začíná evokovat nikoliv už bohatství a stabilitu, ale nezaměstnanost, chudobu a úpadek. Rétorika namířená proti Italům a Středomoří a na opačné straně proti Němcům nevědomky čerpá z kulturních, ale i náboženských stereotypů; ze starých „pravd“, pohřbených v paměti Starého kontinentu, které je lépe nevykopávat, nemá-li být zničen náročný kompromis mezi jeho národy, který byl po několik desetiletí zárukou sociálního a politického míru. Ale nejistota je nechává vyvěrat v myslích těch, kdo hlásají nové izolacionismy v iluzorním přesvědčení, že sami se zachráníme lépe, než když je nás víc.
Právě tuto touhu po samotě hýčkají jisté kruhy v Německu, jež se prohlašuje za luteránské, a země z valné části protestantské, jako je Nizozemsko, Finsko a další severní země. Stephana Richtera, ředitele serveru Globalist analyzujícího světové trendy v éře globalizace, to přivedlo až knásledující hypotéze: kdyby se mohl německý teolog šestnáctého století Martin Luther zúčastnit v roce 1992 jednání v Maastrichtu, na němž byly položeny základy měnové unie, kandidaturu středomořských států by odmítl. Richter si dokonce představuje, co by asi Luther řekl: „žádná katolická země, která nezažila protestantskou reformu, se nemůže stát členem eurozóny“.
Fiskální hříchy
Richter je komentátor katolického vyznání, a především je to Němec. Podle jeho teorie „přemíra katolicismu škodí fiskálnímu zdraví států, a to i dnes, v jednadvacátém století“. Současná zatrpklost severní Evropy vůči „té druhé Evropě“ tak spočívá v neprosazení „Lutherova zákona“, jehož porušování je kořenem všeho zla. Pokud by se naopak Lutherovo imaginární nabádání dočkalo správné interpretace, „bylo by euro koherentnější a evropská ekonomika by se nedostala do takových problémů“. K prověření schopností země stát se součástí měnové unie není zkrátka a dobře zapotřebí zkoumat její finance, ale její náboženské chromozómy. Všechno by tak bylo daleko snadnější. Ostatně je to jednoduché: tzv. Pigs, respektive Piigs, akronym vytvořený z počátečních písmen anglických názvů Portugalska, Irska, Řecka a Španělska, k nimž se v podobě druhého „i“ připojuje Itálie, jsou všechno, s výjimkou ortodoxního Řecka, státy s převládajícím katolickým vyznáním.
Novinkou je, že tato nálepka už nemá smysl pouze konjunkturální, spojený s krizí finančního kapitalismu vyváženého z USA, ale rozsudku, definitivního odsouzení kultury, způsobu vlády a opět i náboženství. Příčinou tohoto „zhřešení“ zadlužených států je údajně jejich neschopnost osvobodit se od katolicismu: spíše způsobu života než víry, který umožnil přejít od prodeje odpustků omlouvajících hříchy k přehnané toleranci „fiskálních hříchů“. Současná polemika vede některé ekonomy, zejména španělské, k tomu vracet se ke kořenům kapitalismu, popírat jeho protestantské kořeny a poukazovat na jeho dynamiku v katolickém Španělsku, jmenovitě v době reformace a protireformace.
Nicméně zpětné kritické výpady ohledně toho, zda kapitalismus měl svůj ušlechtilý původ v tom či onom kostele, jen potvrzují nejednoznačnost operace, která by mohla být velice dobře předzvěstí evropského rozchodu, a nikoliv smíření. Pro průměrného Němce představuje pomoc poskytnutá z Evropského nástroje finanční stability „špatným žákům“ neakceptovatelný ústupek „kultuře hříchu“ a všudypřítomné zadluženosti katolické Evropy považované za nenapravitelnou. Pokud nebereme v úvahu tento kontext, začíná být velice složité porozumět zjevné neschopnosti komunikace projevující se mezi evropskými představiteli, stejně jako pokusům některých politiků a ekonomů ji instrumentalizovat či zneužívat.
Geo-náboženství spreadu
Zdá se tedy, že tu existují pokusy obnovit na pozadí krize finančních trhů konflikt mezi katolíky a luterány, přičemž polemika o poskytnutí pomoci slouží jako casus belli. Někteří tento konflikt vysvětlují stočením evropských os směrem k severu a východu, a tudíž, v důsledku rozšiřování EU, rostoucím vlivem protestantských národů. Ne náhodou se dnes říká, že srdcem Evropy je Finsko a že se Itálie nachází na periferii. Je to jeden z mnoha důsledků konce studené války.
Po evropském společenství, které rozvíjelo svou homogenitu podél středojižní osy Německo-Francie-Itálie, se tu vynořuje společenství, na němž německý národ vybudoval svou hegemonii a které zdá se občas přiživuje odvetu protestantských a východních tradic vůči německým katolíkům a jejich nadšení pro Evropu. Německá kancléřka Angela Merkelová pochází z východního Německa a je dcerou protestantského pastora. Nový německý prezident Joachim Gauck je sám bývalým luteránským pastorem.
Ale geo-náboženství spreadu nutí ve své luteránské verzi k určité revizi některých politicko-zeměpisných skutečností. Pokud je dluh zároveň hříchem, který je třeba odčinit a jehož rozhřešení přestalo být samozřejmostí, hrozí, že exkomunikace a údajná geo-ekonomická a geo-náboženská nadvláda probudí démony, kteří by docela dobře mohli vrátit Evropu zpět nikoliv o několik let, ale několik desetiletí: do nejtemnějších desetiletí minulého století.
