Před více než týdnem se obtěžovalo jít k volbám pouze 43% ze všech oprávněných voličů v EU. Je to tedy ještě nižší skóre, než již tak dost nízká účast v roce 2004, kdy jich odvolilo 45,5%. José Manuelu Barrosovi se to však zdá ještě docela dobré. „Celkem jsou výsledky nezpochybnitelným vítězstvím proevropských stran a kandidátů, kteří chtějí, aby Evropská unie odpovídala na jejich každodenní starosti,“ prohlásil.

Pokud předseda Evropské komise hodnotí nízkou volební účast jako „nepopiratelné vítězství,“ je třeba si položit otázku, v jakém politickém světě vlastně žije. Existuje totiž dost důkazů tvrzení, že postoj k volbám do europarlamentu je postojem nedůvěry, nespokojenosti a frustrace. Německý průzkum učiněný mezi 12 000 Evropany zjistil, že 60% respondentů volby nezajímají, protože „se jim v předvolebních slibech lže.“ Téměř každý druhý respondent měl pocit, že „hlasováním nemůže nic napravit.

Pro unijní politickou třídu je typické prezentovat tento fatalistický postoj jako důsledek jejího špatného pochopení veřejností. „To, že se lidé voleb neúčastní, neznamená, že jsou kritičtí vůči Evropské unii jako politickému procesu,” říká Dr. Hermann Schmitt z Centra pro evropský sociální výzkum v Mannheimu. Nedostatek zájmu pramení podle něho jednoduše z problému vlastní „prezentace“ EU. A tak se Evropská komise snažila přesvědčit mladé voliče prostřednictvím „cool“ volebních upoutávek na hudebním kanále MTV.

Graham Watson z parlamentní frakce evropských liberálů uvádí, že nedokázal pochopit, proč byla volební účast tak nízká a že „je potřeba studovat proč lidé nevolí.“ Čelní politici EU jsou natolik odtaženi od reality, že se na své voliče dívají jako na exotické a nepochopitelné živočišné druhy, jejichž zvyky a vnímavost musí být „prostudovány“.

Je však očividné, že neangažovanost veřejnosti je výsledkem projektu, který rozhodování v EU vzdaluje z jejího dohledu. Odlišným rysem politického procesu na úrovni EU je, že se odehrává daleko jiným způsobem, než v národních parlamentech, na které je vyvíjen tlak veřejnosti a které mají jinou formu zodpovědnosti.

Jak prohlásil bruselský dopisovatel listu Daily Telegraph, Bruno Waterfield: „objevila se jedinečná podoba politiky 21. století,“ která umožňuje „odsunout neustále se rozrůstající oblasti veřejné politiky do uzavřeného, soukromého světa úředníků a diplomatů.“ Ve skutečnosti, je většina legislativy EU formulována stovkami tajných pracovních skupin vytvořených Radou Evropské unie. Tyto instituce, do kterých nemá veřejnost přístup, obchází konvenční podoby demokratické odpovědnosti.

Nevyhnutelným následkem institucionalizace tohoto izolovaného rozhodování je, že se snižuje schopnost evropských politiků voliče motivovat a nadchnout. Nízká volební účast není problém sebeprezentace Unie, ale logickým vyústěním zákulisního politického manévrování. Ve výsledku pak představitelé EU působí spíše jako úředníci, než jako političtí lídři.

Ve chvíli, kdy vše selže, se EU snaží voliče zpanikařit, aby se k volbám dostavili. „Pokud lidé nebudou volit, existuje nebezpečí, že zde bude více extremistických stran, či stran mimo hlavní politický proud,“ varoval předseda Evropského parlamentu, Hans-Gert Poettering. Hlavním poselství vládců EU tedy je, že lidé by měli jít volit, aby se k moci nedostali extremisté, místo toho, aby svou volbu vyjádřili pozitivním způsobem.

Tato kultura politiky za zavřenými dveřmi paradoxně vytvořila prostředí příznivě nakloněné růstu politické frustrace a hořkosti. Za takových okolností jsou hnutí, která dovedou hněv a nespokojenost lidí vůči konvenční politice zpolitizovat, schopná se dostat rychle nahoru. A tak vůbec není překvapivé, že na síle získaly pravicové nacionalistické strany v zemích jako Holandsko, Maďarsko, Rakousko, Francie a Polsko. Podpora těmto stranám je vyvolána i cynismem samotné unijní elity.