Sjednocuje nás rozmanitost, nebo jsme rozmanití v jednotě? Jednání o nové společné zemědělské politice v Bruselu právě skončila. Ačkoli výsledná dohoda přináší několik zajímavých novinek, je zklamáním pro ty, kdo nejsou lhostejní k životnímu prostředí a trvale udržitelnému drobnému zemědělství. Především nám ale nabízí několik otázek ohledně Evropy, našich vyhlídek a toho, co máme a nemáme společného.

Reforma, která měla zvýšit kvalitu našich potravin, podpořit návrat nových generací k půdě a ochranu životního prostředí, promarnila historickou příležitost. Vyvolala však bezprecedentní diskuzi: občanská společnost a zástupci různých sdružení dali jasně a důrazně najevo své požadavky. Evropský parlament vůbec poprvé zasáhl, aby dal slovo občanům.

Obecně vzato ale rozhodnutí, která by zavedla zelenější a spravedlivější zemědelskou politiku a investovala veřejné prostředky (40 procent evropského rozpočtu) ve prospěch krajiny, kvality půdy a zdraví, přijata nebyla nebo byla ponechána na vůli členských států.

Zaměřme se nyní na otázky, které nejsou součástí dohody a které si bude každý stát řešit po svém: podpora drobných zemědělců, snížení nejvyšších dotací (20 procent podniků vyčerpalo 80 procent dotací) a snížení ročního stropu finanční pomoci, možnost přerozdělovat velkou část zdrojů určených na rozvoj venkova – to znamená na rozvoj inovačních ekologických, sociálních a výrobních zemědělských praktik – ve formě pozemkových rent (přímá platba vypočítaná podle rozlohy vlastněné půdy) atd.

Tlak musí vyvinout občané

Nyní je na občanech, aby na své vlády zatlačili. V této snaze se musí pokračovat. Ale k čemu je zemědělská politika, která si říká „společná“, disponuje velkým rozpočtem a vedou se o ní zásadní debaty, když všem společná vlastně není?

Je vůbec Evropa schopna nabídnout silné myšlenky, které by pomohly s pomocí našich peněz vytvořit něco, z čeho bychom měli prospěch všichni? Něco, co vychází ze společného blaha? Někteří upozorňují na to, že z důvodu chybějících rozhodnutí dochází k jejímu postupnému rozkladu.

Existuje několik „front“, které by společná zemědělská politika měla řešit, v nichž by měla vystupovat jako prostředník nebo přímo jednat ve jménu obyvatel. První frontu bychom mohli nazvat „agropodniky versus drobní zemědělci“. Můžeme se do nekonečna dohadovat o tom, zda je či není lepší přinutit všechny podniky, aby vyčlenily malé procento své půdy k ekologickému zemědělství. Třeba 3,5-7 procent?

Jen pro připomenutí: nakonec zvítězilo 5 procent. Ale faktem je, že tu máme na jedné straně velké podniky, které mohou ročně získat dotaci 300 tisíc eur, a na straně drobné zemědělce, v jejichž případě si stát může vybrat, zda jim pomůže či nikoliv, přičemž maximální roční příspěvek činí 1 250 eur. Ale co zmůže taková částka v rozpočtu jedné firmy?

Drobná přilepšení nic nezmění

Stovky tisíc eur, které plynou ze společné zemědělské politiky agropodnikům, udržují v chodu neudržitelný systém monokultur. A ubohých tisíc eur se podobá „přilepšení“, který na životě firmy nic moc nezmění. Z toho hlediska se zdá, že reforma společné zemědělské politiky „změnila věci tak, aby se nic nezměnilo“. A tak zase největší kus koláče připadne těm největším.

Další fronta: zemědělci ze „starých“ členských států stojí proti zemědělcům z později přistoupivších zemí střední Evropy. Ti jsou zranitelnější, méně modernizovaní, a proto také mají rozdílný náhled na produktivitu. Mají právo na růst, ale také na ochranu. V souvislosti s harmonizací dotací se hovořilo o „interní konvergenci“, ale i tady bude záležet na rozhodnutí jednotlivých států.

A pak je tu také otázka vztahu „Evropy a rozvojových zemí“. Zatímco členské státy hledí jako očarovaní za hranice kontinentu, Unie je opět zde: nepočítá s žádným mechanismem, který by dohlížel na důsledky obchodních strategií SZP. Jako například jaký budou mát dopad dotace na export či umělé udržování nízkých cen na drobné africké či asijské zemědělce.

Evropa postrádá vizi

Členské státy se shodly v otázce zavedení opatření tzv. „greeningu‟, který spočívá v zavádění zemědělských postupů, které jsou šetrnější k životnímu prostředí. Tato opatření však počítají s tolika výjimkami, že se stejně nebudou týkat šedesáti procent orné půdy v Evropské unii. Povinná jsou tedy leda tak na papíře.

Kromě několika pozitivních aspektů, jakými jsou například odlehčení byrokratických formalit či zvýšení dotací pro mladé zemědělce, za sebou reforma SZP zanechává hořkou pachuť. Evropa se zdá být přilepena ke starým systémům liberalismu a lobbingu mezinárodních korporací, nemluvě o tom, že jí schází odvaha potřebná k opravdovým legislativním změnám. Postrádá nové, moderní a světové vize. Tahle Evropa dala společné zemědělské politice akorát společné jméno a politiku, která se schovává za různé frakce, místo aby udávala všem jeden směr, který by sloužil jejím občanům.

Přitom nás tato Evropa tlačí k tomu, abychom zapomněli na rozdílnost a sjednotili se pod něčím, co ještě nebylo definováno. A zatímco drobní zemědělci bojují jednotlivě sami za sebe a mladí se nechtějí vracet k půdě, agropotravinářské společnosti nadále ovládají půdu. Rozvoj nových sociálních, ekonomických, kulturních, zemědělských a potravinářských paradigmat je zcela ponechán v rukou občanů a evropských drobných zemědělců, kteří mají dobrou vůli a nové myšlenky. Jsou možná jediní, kdo ukazují, jak by mohla vypadat Evropská unie v budoucnu.