V předvečer německých parlamentních voleb by návštěvník Berlína mohl očekávat, že městem budou cloumat vášnivé debaty o Evropě. Němci si však od evropské otázky zachovávají až podivný odstup. Předvolební kampaň se v podstatě točila kolem odhalení o amerických špionážních aktivitách na internetu (Snowdenova aféra), růstu cen energií a dostupnosti mateřských školek. Toť vše. Ačkoliv Německo drží klíč k rozuzlení krize eurozóny, jakékoliv kontroverzní diskuzi o možných alternativách, z nichž žádná jistě nebude zadarmo, se až úzkostlivě vyhýbá.

Od vypuknutí krize eurozóny už padla celá řada evropských vlád. V případě německé kancléřky Angely Merkelové se ale opak zdá být pravdou. Němci ji zbožňují, a to především proto, že po nich mnoho nechce. Avšak i proto, že její mocenská politika představuje v Evropě zcela nový žánr. Mohli bychom ho nazvat merkiavelismem – kombinací Machiavelliho a Merkelové. „Je lépe být milován, než obáván?“ ptá se Machiavelli ve své knize Vladař, a odpovídá: „Člověk by měl být milován i obáván zároveň, sladit obě dohromady je však těžké a proto je mnohem bezpečnější být obáván než milován, když už se jednoho z obou musíme vzdát.“

Merkelová tento princip uplatňuje zcela novým způsobem. Za hranicemi se jí musí obávat, ale doma v Německu chce být milována, snad proto, že řadu cizích zemí naučila, aby se před ní měly na pozoru. Za hranicemi tak propaguje brutální neoliberalismus, v Německu konsensus s příměsí sociálního státu. Tento úspěšný recept jí umožnil neustále posilovat vlastní pozici a zároveň i pozici Německa.

Vzácná shoda

Mezi postojem vládnoucí elity a postoji politických stran navíc existuje pozoruhodný rozdíl. Ve všech evropských zemích najdeme silné euroskeptické či protievropské proudy, které odráží rostoucí nespokojenost občanů. Z jejich pohledu jsou úsporné politiky vnucované jim vládami obrovský bezprávím, kvůli kterému ztrácejí poslední jiskřičky naděje a důvěry v národní i evropské politické systémy.

I v tomto směru se Německo liší. Panuje tu totiž vzácná shoda. Obě opoziční strany, sociální demokraté i zelení, sem tam nějaký bod úsporných programů Angely Merkelové kritizovaly, v parlamentním hlasování ji však vždycky podpořily. Na druhé straně dvě ze stran, které tvoří její kabinet, pravicová bavorská CSU a liberální FDP, jsou pozoruhodně vzdáleny názorům své vlastní vlády a podstatně méně nadšené ohledně evropským závazkům vůči Řecku. Výsledkem je, že německá debata o krizi eurozóny se odehrává bez účasti parlamentní opozice.

Krize eura se ale dnes dostává do kritického stádia a Německo bude nuceno učinit historické rozhodnutí.

Krize eura se ale dnes dostává do kritického stádia a Německo bude nuceno učinit historické rozhodnutí. Buď se pokusí oživit v představivosti občanů sen a poezii politické Evropy, nebo bude pokračovat ve své nekoherentní politice a využívat váhání jako donucovacího prostředku – dokud nás euro nakonec rozdělí. Německo se stalo příliš mocným na to, aby si mohlo dovolit luxus nerozhodnosti a nečinnosti. Přesto ale kráčí vpřed jako náměsíčné. Neboli, jak to vyjádřil Jurgen Habermas, „Německo netančí, ale podřimuje na vulkánu.“

Obavy z nečinnosti

Tím se dostáváme ke konečnému paradoxu. I v případě, že Německo skutečně podřimuje na vulkánu, i když se v současné době žádná debata o budoucím rozhodnutí nekoná, lze očekávat, že volby umožní udělat další krok směrem k evropské politické unii. Je totiž víc než pravděpodobné, že Merkelová se kancléřkou stane i potřetí. Očekával bych, že za jejího vedení dojde k tiché změně směrem k evropštější strategii. Takové změny pozic jsou koneckonců pro její mocenskou politiku klíčové. A záchrana eura a Evropy by byla z dějinného hlediska úspěchem.

V onom málo pravděpodobném případě, že by Merkelová znovu zvolena nebyla, přebere iniciativu rudozelená vláda, která se spolu s Francií, Itálií, Španělskem, Polskem a dalšími pokusí napravit koncepční nedostatky evropské měnové unie a odvážit se k dalšímu kroku směrem k politické unii. Ocitli bychom se tak v situaci, kdy by Merkelová v opozici byla neformální součástí jakési „velké koalice“.

Podívejme se na německé volby očima našich sousedů. To, jakým směrem se bude Berlín v příštích letech ubírat, totiž není předmětem zájmu pouze uvnitř evropských vlád, ale i v ulicích evropských měst a v bruselských kuloárech. „Asi to říkám jako první polský ministr zahraničí v dějinách,“ prohlásil v roce 2011 Radek Sikorski, „ale moci Německa se bojím méně, než se začínám bát německé nečinnosti.“ Ať už bude politická konstelace 23. září, tedy den po volbách, vypadat jakkoliv, otázka jakou Evropu chceme a jak se k ní dostat zůstane v ústředí německé i evropské politiky. Doufejme, že to bude „ein anderes Europa“ – jiná, kosmopolitní Evropa, schopná bránit svůj názor ve světě plném nebezpečí, a nikoliv „eine Deutsche Bundesrepublik Europa“, Německá spolková republika Evropa.