Já i moji kolegové z oboru jsme neustále nuceni vyvíjet obrovskou snahu, abychom se vyhnuli nejrůznějším konferencím, sympóziím a rozhovorům na téma evropské identity. Nejde samozřejmě o nic nového, poslední dobou se však věci přiostřily – právě když mnozí existenci této identity zpochybňují.

Je kuriózní konstatovat, že řada lidí, kteří tuto identitu odmítají a přáli by si, aby se kontinent rozpadl na maličké státečky, mají při své téměř vrozené xenofobii jen omezené kulturní znalosti a nevědí, že už od roku 1088, kdy vznikla Boloňská univerzita, putovali „potulní duchovní“ nejrůznějších vyznání od jedné univerzity k druhé. Od švédské Uppsaly po italské Salerno mohli rovněž komunikovat v jediném společném jazyce – latině. Ponouká to k myšlence, že evropskou identitu jsou schopni vnímat pouze lidé vzdělaní. Je to smutné, ale je to alespoň začátek.

V této souvislosti bych vám chtěl ocitovat několik pasáží z Proustova Hledání ztraceného času. Jsme v Paříži během první světové války. Město se každou noc obává nájezdů vzducholodí. Veřejné mínění viní nenáviděné „Němčoury“ z nejrůznějších zvěrstev. A přesto na nás z Proustova textu a z rozhovorů mezi jeho postavami dýchá obdiv k německé kultuře.

Závan germanofilie

Jedním z těchto germanofilů je Charlus, ačkoliv v jeho případě se obdiv k Německu zdá být spojen spíše než s kulturními sympatiemi se sexuální preferencí. „,Náš obdiv pro Francouze by nás neměl vést k tomu, abychom naše nepřátele podceňovali. Tím bychom se sami snížili. A vy nevíte, co to je německý voják, pokud jste ho jako já neviděli defilovat na přehlídce parádním krokem.‘ Poté stočil hovor zpět k ideálu mužnosti, který mi nastínil už v Balbecu […]: ,Skopčák je ohromný voják – je silný, zdravý a myslí jen na slávu své vlasti, ,Deutschland über alles‘“.

Nechme Charluse být, ačkoliv už v jeho obdivných slovech nalezneme hned několik literárních odkazů, a bavme se raději o další z postav, Saint-Loupovi, jiném odvážném vojákovi, který položí život v boji. „Aby mi pomohl pochopit některé protiklady světla a stínu, které ho ráno ,okouzlily‘, [Saint-Loup] se nebál citovat pasáž z Romaina Rollanda, či dokonce z Nietzscheho, s typickou nezávislostí lidí z fronty, kteří se na rozdíl od těch, za něž bojují, nebojí vyslovit německé jméno. Ve stejném dopise se zmínil o jedné z Schumannových písní, jejíž název mi řekl pouze německy a nijak neskrýval, že když za úsvitu uslyšel na okraji lesa první pípnutí, byl tak uchvácen, jako by se ptát k němu obracel v oné ,úžasné siegfriedštině‘, na niž se, až válka skončí, tolik těšil.“

Jednota překoná i jazykovou bariéru

Anebo: „Dozvěděl jsem se o smrti Roberta de Saint-Loup, který zahynul dva dny po svém návratu na frontu při obraně svých ustupujících mužů. Nikdo v sobě nikdy neměl tak málo nenávisti k [německému] národu. Poslední, co jsem z jeho úst o šest dní dříve slyšel, byly slova Schumannovy písně, kterou si na schodišti k mému bytu německy pobrukoval, až jsem ho kvůli sousedům musel okřiknout.“

Proust nezapomene dodat, že francouzská kultura by si navzdory všemu neměla zakazovat německou kulturu studovat, i když opatrnosti není nazbyt: „Jistý profesor napsal pozoruhodnou knihu o Schillerovi, jejíž recenze byla otištěna v novinách. Ještě než však recenzent o autorovi cokoliv řekl, uvedl, jakoby ve snaze jeho dílo omluvit, že bojoval na Marně a u Verdunu, že byl pětkrát zmíněn ve vojenském zpravodaji a ztratil na frontě dva syny. A teprve poté následovala chvála jeho pronikavé a poučné studie o Schillerovi, kterého si recenzent dovolil označit za ‚velkého‘, avšak pouze pod podmínkou, že místo ‚velký Němec‘ zvolil ‚velký Skopčák‘.“

A tady vidíme skutečnou podstatu evropské kulturní identity – dlouhého dialogu mezi literáty, filozofy, hudebními a divadelními díly. Nic z toho válka nedokáže smazat. Společenství, které je na této identitě postaveno, je pak schopné vzdorovat i té největší bariéře – jazyku.