Vyberte si jazyk
Díky kvalifikaci na Mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 připomněla Bosna a Hercegovina celému světu svou existenci. Fotbal dříve balkánské státy rozděloval – je možné, že se mu nyní podaří sjednotit alespoň jeden z nich?
V hlavním městě Bosny a Hercegoviny Sarajevu přivítali zprávu o historické kvalifikaci národního týmu k účasti na fotbalovém Mistrovství světa, které se bude konat příští rok v Brazílii, s nadšením. Fotbalovému úspěchu se podařilo zastínil politickou krizi, spor s Bruselem i hospodářské problémy.
Sarajevo však není celá Bosna. Zápas národního týmu nepřenášela televize v Republice srbské, tedy srbské části Bosny. Její prezident Milorad Dodik mužstvu k úspěchu sice pogratuloval, avšak učinil tak váhavě a očividně bez nadšení. Podobně bosenští Chorvaté se netají podporou Chorvatů v Záhřebu, kteří musejí o účast v brazilském utkání ještě bojovat ve vyřazovacím kole.
V minulosti měl fotbal na osud balkánských zemí velký vliv. Slavné utkání, které se konalo 13. května 1990 v Záhřebu mezi jugoslávskými celky Dinamo Záhřeb a bělehradskou Rudou hvězdou, je považováno za symbolický začátek války v Jugoslávii. Do Záhřebu tehdy přijelo na 3000 fanoušků Rudé hvězdy pod vedením Željka Ražnatoviće-Arkana [ten se poté stal jedním z nejkrvavějších bossů srbských milic a nakonec byl v roce 2000 zavražděn]. Důvodem nebyl sport, ale politika: „Záhřeb znamená Srbsko,“ stálo na jednou z transparentů. Už brzy na to se fotbaloví fanoušci v armádních uniformách vzájemně zabíjeli.
Neúspěch myšlenky mnohonárodního státu
Současná Bosna a Hercegovina je výsledkem Daytonských dohod, které v roce 1995 ukončily válku na Balkáně, a ústavy narychlo vytvořené americkými vojáky. Jednapadesát procent jejího území tvoří Federace Bosny a Hercegoviny, kterou obývají Bosňáci a Chorvati, a zbylých devětačtyřicet bosenská Republika Srbská. Každá část má vlastní ústavu, vládu, státní úřady, právní a soudní instituce. V národních institucích jakými je parlament a tříčlenné prezidium, jehož předseda se každých osm měsíců mění, jsou zastoupeny všechny tři státní národnosti.
[[V praxi však multikulturní společnost a stát nefungují.]] Srbové, kteří představují 37 % populace, se s ní neztotožňují. To samé platí pro Chorvaty (11 % obyvatel), kteří se domnívají, že z Daytonské smlouvy měli největší prospěch Bosňáci (48 % populace). Proto nad bosenskou politikou neustále visí hrozba rozdělení nebo pádu uměle vytvořeného státu.
V souladu s podmínkami Daytonských dohod musí tvořit tříčlenné prezidium vždy jeden Srb, jeden Chorvat a jeden Bosňák. Proti tomuto principu vznesli stížnost dva občané – Rom Dervo Sejdić a Žid Jacob Finci, jimž dal Evropský soud pro lidská práva následovně za pravdu. Problémem je, že ani pět let po vynesení rozsudku nikdo v Bosně neví, jak ho uvést do praxe. Fakt, že na vyřešení aféry Sejdić-Finci se političtí aktéři stále ještě nedokáží dohodnout, blokuje proces vstupu Bosny a Hercegoviny do EU. To nedávno prohlásila Evropská komise, která zároveň snížila finanční pomoc Sarajevu o 47 milionů eur, tedy téměř o polovinu.
Všemocný fotbal
Po válce v Bosně zůstaly tři fotbalové svazy a tři ligy. Až v roce 2000 se Chorvati s Bosňáky spojili, a o dva roky později se k nim připojili Srbové. Předsednictví Národního fotbalového svazu bylo původně tříčlenné a bujela v něm korupce. Až konečně FIFA bouchla do stolu a vynutila si jmenování jediného předsedy. Když se Sarajevo pokusilo postavit na odpor, FIFA národní reprezentaci suspendovala a vyřadila klub z evropských soutěží. To okamžitě zabralo – pravidla byla přepsána a předsedou byl zvolen Elmedin Begić. Dnes je národní fotbalová reprezentace jedinou funkční národní institucí, ačkoliv její úspěchy slaví pouze polovina země a během zápasů dál dochází k potyčkám mezi fanoušky.
Po kvalifikaci k účasti na MS v Brazílii se však dá konečně mluvit o úspěchu. Bosenský novinář Ahmed Burić se domnívá, že současná zlatá generace hráčů je výsledkem skutečného balkánského fotbalového nadání a solidního tréninku v západní Evropě. „Naši hráči jsou z velké části děti z rodin, které během války emigrovaly,“ připomíná Burić. „Jsou kosmopolitní a namísto jednodušší verze – hrát pro svou novou vlast – se rozhodli reprezentovat Bosnu, kterou znají z vyprávění svých rodičů.“
Národní reprezentace je z většiny bosňácká. Burić ale zdůrazňuje, že ačkoliv trenér týmu Safet Sušić je Bosňák, jeho pravá ruka je Srb. „Jeho přítomnost v týmu je jasným znamením, že všichni občané mají pro reprezentaci stejný význam.“ [[Kdyby se hráčům podařilo v Brazílii získat medaili nebo se alespoň dobře umístit, hrdá by na ně byla celá Bosna a Srbové s Chorvaty by možná změnili svůj pohled na zemi.]]
