Následujme příklad Španělska

Prvním evropských premiérem, který se do Tuniska po pádu vlády bin Alího vypravil, byl José Luis Rodríguez Zapatero. Předseda španělské vlády chtěl 2. března projevit solidaritu Španělska a Evropy se současným demokratickým hnutím v arabském světě. Udělal to bez zbytečného chvástání a zvolil ta správná slova: „Jsme tu, abychom vám naslouchali a abychom vám pomohli vybudovat demokratickou, svobodnou a důstojnou budoucnost.“ Nic, co by zavánělo vměšováním se, budováním vzdušných zámků či snahou poučovat. Tón i slova situaci zcela odpovídající.

Měli bychom Zapaterovi jménem Evropy poděkovat. Jeho návštěva vyplnila politické vákuum. Je možné pochopit, že Francie, která se dříve pochvalně vyjádřovala o „zvětšujícím se prostoru svobody“ v Tunisku bin Alího, nepojede novou éru jižního Středozemí oslavovat jako první. Je též pravda, že šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová se v polovině února do Tunisu vypravila, aby nový režim ujistila o podpoře Evropské unie. Aniž bychom si však chtěli hrát na fňukaly, situaci celkově vévodí pocit, že Evropa si jen ztěžka uvědomuje, o jak důležité historické události jde. Události, které se z geografických důvodů nejvíce týkají právě jí.

To, že se Evropa na prvním místě zajímá o možný masový příliv běženců, nepředstavuje samo o sobě problém. Má pravdu. Pro země, jako je Španělsko, Itálie a Francie, jde skutečně o prioritní otázku. Je snad toto období, které se nese ve většině členských států ve znamení úsporných opatření, přílivu tisíce imigrantů nakloněno?

Premiér Zapatero oznámil uvolnění částky 300 milionů euro v podobě půjčky Evropské investiční banky (EIB) Tunisku. Ve snaze pomoci arabským zemím, které se rozhodly pro demokracii, navrhuje mobilizovat především soukromý sektor. Stejně jako francouzský prezident, i Zapatero chce oživit projekt Unie pro Středomoří. Tento program směřující k zintenzivnění obchodu mezi Evropou a jižním Středomořím, který Nicolas Sarkozy v červenci 2008 ohlásil, nikdy nebyl realizován. Alain Juppé, nový ministr zahraničních věcí, který má tento týden navštívit Káhiru (a i to je velmi dobrá zpráva), chce též projekt znovu oživit.

To všechno je v pořádku. Škoda jen, že Evropa neukázala snahu o politickou solidaritu, která by rozsahu těchto událostí lépe odpovídala. Čeká se na gesto, které zdůrazní společný osud Evropy a Blízkého východu. Čeká se na slova o tom, že chce-li Evropa zůstat věrná svým základním myšlenkám, nemůže být lhostejná k povaze okolních režimů. Jednotlivé země by neměla poučovat ani ignorovat. Její zahraniční politika by však měla obsahovat „klauzuli o doložce nejvyšších výhod“ ve prospěch států, které nejvíce respektují lidská práva.